Zase jsme se s Emou po delší době potkaly. Naši muži zaujatě týrali struny kytary a banja ve společnosti dalších hudebních nástrojů. My dvě jsme mohly odcloněné zvukovou kulisou zcela nerušeně probrat aktuální životaběh.
Ema má jednoho zvláštního koníčka. Chodí hlídat. Nepobíhá se stádem ovcí nebo koz po louce, ani se neplíží s nabitou pistolí nočními budovami. Chodí hlídat studenty, kteří zvolili scio testy jako jednu z cest vedoucích ke studiu na vytoužené vysoké škole. Dohlíží, aby vše probíhalo podle pravidel. A někdy se u toho i docela dobře baví.
Na některé adepty totiž číhá negativní výsledek testování schopností už před příchodem do místnosti, kde testy probíhají. Stačí chvilka nepozornosti…a hop!… a už ho má student na zádech, aniž by o něm věděl. Ať třese, jak třese, nesetřese. Jenom škoda těch zbytečně vyhozených peněz.
„Dobrý den, prosím Vás, nemůžeme se najít na seznamu na dnešní testování.“
„Ukažte mi pozvánku. Ale vždyť vy jste na úplně jiném místě. Tohle přece není gymnázium XY, tohle je střední škola ABC.“
„Dobrý den, kde dnes probíhá testování?“
„Po schodech nahoru, ve druhém patře doprava, druhé dveře.“
Po pěti minutách, stejný roztřesený mladík: „Já to nemůžu najít, mohla byste mně to ukázat?“ Vzít za ruku ho Ema nemůže, ale raději ho k těm dveřím doprovodí. Jistota, je jistota.
„Prosím Vás, nemůžu se nikde najít na seznamu.“
„Na pozvánce máte čas 8.30, ale teď je už půl jedenácté.“
„Nevím, kam mám jít. Na seznamu nikde nejsem.“
„Vytiskl jste si pozvánku, abychom to mohli zjistit?“
„Já to mám ofocený v mobilu. Ale je to tak malý, že to nemůžu přečíst.“
„No, tak to je špatný, protože já to už teprve nepřečtu. Ale jestli chcete můžu zavolat a domluvit testování teď tady. Stačí zaplatit pětistovku.“
„Ale já pětistovku nemám.“
„Hm, tak asi ani nebudeme nikam volat, že?
Ema říká: „Vím, že to vyzní hnusně, ale nemůžu se ubránit, hlavou mi letí, další, co těžce narazí na realitu, pokud se vůbec na nějakou školu dostane.“
Neměli bychom ty naše děti víc otužovat, víc jim posilovat imunitu, než je balit do vatičky a všechno obstarávat za ně? Možná by nebylo marné zabezpečit ochranu životně důležitých orgánů a jinak je nechat, ať sbírají potřebné životní boule, šrámy a modřiny. Třeba by nakonec zjistili, že skutečný život může nabídnout napínavější bojovky i zajímavější hry než virtuální.
