Reformy po česku. Aneb: Jak vyladit švýcarské hodinky krumpáčem

Mladá fronta DNES přinesla 5. května na titulní straně zprávu, že stát na zvýšení DPH nevydělá téměř nic. Sazba DPH má přitom velmi citelně vzrůst: příští rok z 10 na 14 procent a další rok se mají sazby ještě sjednotit na 17,5 procenta. Jak je vůbec možné, že koalice prohlasuje v parlamentu kroky, jejichž důsledky vůbec nemá dopředu spočítány? Ministerští experti údajně spočítali, že žádný z resortů na sjednocení daně nevydělá. Na stole máme další doklad diletantství naší kvazi-reformní vlády.

Zvýšení DPH mělo zalátat díru ve veřejných financích způsobenou vyvedením části pojistného do tržních penzijních fondů. Nyní se však ukazuje, že DPH nejenže zbytečně a nerovnoměrně zatíží obyvatelstvo, ale také nic kloudného systému veřejných rozpočtů nepřinese.

Centrální banka navíc spočítala dopad zvýšené DPH v příštím roce a dospěla k neradostnému závěru, že se nejen zvýší inflace o 1,1 procenta, ale také dojde ke zpomalení ekonomického růstu o 0,4 procenta.

Zvýšit DPH je jednou z cest k ozdravění veřejných rozpočtů, ale – jak vidno – mechanický a skokový nárůst nevede k cíli. Vhodnější by bylo navýšit sazby DPH o jedno až dvě procenta a toto navýšení doprovodit růstem daně z příjmu právnických osob, které bylo zcela nesmyslně sníženo Topolánkovým kabinetem. Zároveň je třeba více zdanit vysokopříjmovou kategorii osob. Tímto způsobem by se rozhodně vybralo do rozpočtu víc a současně by nebyl ohrožen ekonomický růst.

Jak koalice, tak ČSSD se shodnou na tom, že je třeba ozdravit veřejné finance. Horší už je to s hledáním shody ohledně zdrojů. Kromě plýtvání veřejnými penězi v neprůhledných zakázkách (o problému anonymních akcií jsem tu psal minule) by se mohla naše vláda reformních neumětelů poohlédnout v zahraničí, kde se řeší velmi podobné problémy s deficitem.

Konkrétním příkladem je bankovní daň, kterou zavádí v Evropě více než desítka zemí (její průměrná sazba osciluje kolem 0,05 procenta úhrnu pasiv banky). Nejnověji její zavedení oznámilo Slovensko. V některých státech má bankovní daň fungovat jako rezerva pro možné příští hrozící krachy bank, které dosud musel zachraňovat stát penězi poplatníků. V jiných zemích, například ve Velké Británii, která začátkem roku zvýšila bankovní daň na 0,075 procenta bankovních pasiv, mají vybrané peníze snížit deficit veřejných financí. Spolu se zvýšením této daně dohodla britská pravicová (!) vláda s bankami projekt štědřejšího úvěrování perspektivních podniků. Tato dohoda vlády s londýnskou City má konkrétní návaznost na britskou strategii hospodářského růstu. Ptáte-li se, zda takovou strategickou vizi má i naše vláda, budete zklamáni….

V sousedním Rakousku se počítá také s vyšším výběrem bankovní daně kombinované ještě se snížením daní pro zaměstnance. To je rozumná hospodářská politika v krizových časech, kdy jsou nejvíce ohroženi nejen ti slabí, ale také pro fungování ekonomiky (i demokracie) velmi důležitá střední třída. Rakušané tudíž uleví těm, kteří vydělávají relativně málo, protože nižší a střední třída většinu svého výdělku stejně opět vrací do ekonomiky. Tyto úvahy odrážejí trend zvětšující se propasti mezi bohatými a chudými, který je ostatně patrný i v české společnosti.

Místo razantního zvyšování DPH, které lidem zdraží zboží, energie i služby, by se čeští politici měli obrnit proti lobování finančníků a střízlivě zvážit zavedení bankovní daně. Česká vláda se již v loňském roce (spolu s Itálií jsme byli jediní ze zemí EU) proti bankovní dani ostře postavila. Není však jasné proč. Asi jí to poradili naši tzv. „nezávislí“ analytici, kteří jsou zpravidla závislí na některém finančním domě. Oblíbeným argumentem pravice proti zavedení této daně je hrozba zvyšování poplatků pro klienty bank. Opět zde máme příklad Rakouska, kde se podařilo takovému scénáři zabránit.

Vzhledem k tomu, že snad jedinou skutečně českou bankou je naše centrální banka, představují české finanční domy významné zdroje dividend pro své zahraniční matky. Aktuální data z českého bankovního sektoru za první kvartál opět ukazují na nárůsty zisku od pěti procent (Komerční banka) až po 21 procent (Česká spořitelna, která z více než poloviny vytváří zisk své mateřské Erste Group). Je jistě dobře, že se bankám na našem trhu daří, ale jejich zisky plynou z velké části v podobě dividend do zahraničí a nejsou u nás reinvestovány k podpoře podnikání a pracovních míst.

Zatímco daňoví poplatníci chudnou, bankám se i v době krize vede skvěle. Prudké zvýšení DPH se promítne do zpomalení růstu a přitom státní kase nepřinese téměř nic. Vláda tzv. „rozpočtové odpovědnosti“ zapomněla na to, že rozpočtová (ne)rovnice má dynamický charakter a že ekonomické subjekty mění své chování podle změny podmínek. Vládní reformátoři pojali svou úlohu příliš jednoduše a staticky. Jsou fascinováni deficitem a ignorují faktor hospodářského růstu. Úspěšné administrativní zásahy státu do ekonomiky jsou zkrátka jemná mechanika, něco jako práce na švýcarských hodinkách. Čeští vládní hodináři jdou na hodinky s krumpáčem, který však (taktně řečeno) nedělá přístroji dobře. Příkladů inteligentního úsilí o podnícení ekonomického růstu je za našimi humny dost. Jen je chtít vidět.