Libyjský konflikt není řešitelný vojensky

Podle OSN sice není cílem libyjské mise změna režimu, ale nemá cenu si něco nalhávat: pro alianci už bude jen těžko přijatelný jiný výsledek libyjské anabáze než definitivní odstranění Kaddáfího. Silnou nadějí zůstává rozklad Kaddáfího tábora zevnitř. Zpráv o zběhlých exponentech Kaddáfího režimu přibývá každým dnem.

Operaci v Libyi je nyní třeba dokončit. Není představitelné, že by se spojenci z Libye stáhli, jakmile se ukázalo, že se Kaddáfí jen tak nevzdá. Není tedy divu, že se na londýnské konferenci k Libyi zrodily úvahy na vyzbrojení povstalců. Na první pohled lákavý plán. Rizika vyzbrojení rebelů jsou však pro Západ obrovská:

1/ Spojenci by se tak nechali zavléct do pozemní války. Západní veřejnost si možná mylně myslí, že vyzbrojením rebelů by si Libyjci vyřešili konflikt mezi sebou sami. To je ale nereálné. Ve skutečnosti by dodávky moderní výzbroje do Libye s sebou nesly i vyslání personálu pro výcvik povstalců. To se rovná pozemní operaci.

2/ Západ by se tímto současně jasně postavil na jednu stranu konfliktu, k čemuž rezoluce Rady bezpečnosti OSN nedává mandát. K vyzbrojení a výcviku rebelů by bylo zapotřebí nové rezoluce OSN, protože ta současná pouze ukládá ochranu civilistů. Pružné ohýbání současného textu rezoluce je sice možné, ale posílí jen kritické hlasy Číny a Ruska.

3/ Největším rizikem vyzbrojení povstalců je to, že toho o nich moc nevíme. Americké heslo z doby studené války „Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“ se v Afghánistánu strašlivě vymstilo. (Dříve protisovětští mudžahedíni nyní bojují na straně Talibanu proti Američanům jejich vlastními zbraněmi.) Neexistují záruky, že rebelové v Libyi se nakonec projeví jako zastánci svobody a demokracie.

4/ S tím, jak se v Libyi fronta neustále přelévá sem a tam, povstalci nepostupují a Kaddáfí se nemíní vzdát, zhoršují se životní podmínky pro obyčejné civilisty. Před čerpacími stanicemi stojí kilometrové fronty aut, dochází léky a zásobování potravinami vázne. Lze realisticky předpokládat, že hlasy kritizující zásah Západu budou s rostoucími obtížemi v ekonomice sílit a prostor pro radikální islámskou propagandu se časem ještě rozšíří.

Otázka, zda poskytnout rebelům zbraně či nikoliv, je zkrátka velmi sporná a tábor spojenců polarizuje. To poslední, co koalice zasahující v Libyi teď potřebuje, jsou vnitřní konflikty. Západ nutně potřebuje jednotu už proto, že musí během operace udržet podporu Arabské ligy a nadto usilovat o zatím nedostatečný souhlas Africké unie. Ano, spojenci by měli rebelům z Benghází poskytnout pomoc. Soustředit by se však měli na organizační a zpravodajskou podporu. V tomto směru už se činí některé ambasády a tajné služby.

Jako při každé intervenci je nutné se již nyní ptát, co bude následovat „den poté“. Jak bude vypadat Libye po Kaddáfím? Zatím vše nasvědčuje tomu, že rebelům zcela chybí administrativní zkušenosti a kapacity k nastolení a udržení pořádku. Povstalci musí dokázat, že jimi kontrolované území budou umět spravovat. (Zde se otvírají určité možnosti pro Evropskou unii, která má v oblasti veřejné správy co nabídnout.)

Nelze očekávat rychlé rozuzlení libyjského patu. Čistě vojenské řešení tento konflikt mít nemůže a bylo nezodpovědné veřejnosti namlouvat, že vzdušnými operacemi se věc rychle vyřeší. Vedle bezletové zóny na ochranu civilistů podle mandátu OSN je třeba souběžně podniknout politickou a diplomatickou ofenzívu k překonání libyjské krize.