Katyňský masakr: k usmíření je nutná upřímnost

Po sedmdesáti letech od masakru polských důstojníků a příslušníků inteligence v ruské Katyni se 7. dubna sešli ruský premiér Putin a jeho polský protějšek Donald Tusk, aby si společně připomněli oběti hrůzného činu. Poláci se však omluvy z Putinových úst nedočkali!

Sovětská propaganda po dlouhá desetiletí tvrdila, že oběti z Katyně byly zavražděny nacisty. Německý Wehrmacht přitom objevil masové hroby v lese poblíž Katyně v roce 1943, tedy tři roky po spáchání masakru. Teprve Michail Gorbačov v roce 1990 přiznal, že za masakr více než 22 tisíc Poláků nese zodpovědnost sovětská tajná policie na přímý Stalinův rozkaz. Boris Jelcin dokonce v roce 1993 požádal rodinné příslušníky obětí o odpuštění.

Putin nyní navštívil západoruskou Katyň proto, aby ukázal ochotu k nápravě pošramocených rusko-polských vztahů. Jeho krok má historický rozměr, protože je to poprvé, co Moskva oficiálně pozvala polského premiéra do Katyně. A bylo to také poprvé, co ruský premiér vzdal úctu zavražděným na místě činu. Události z roku 1940 lpí jako temné stigma na rusko-polských vztazích. Katyň je synonymem pro nevyléčený šrám na polském kolektivním historickém vědomí - je traumatem, které hluboce poznamenalo nedůvěrou vztahy mezi Poláky a Rusy do dnešních dnů.

Putin sice při ceremoniálu řekl, že se jednalo o neospravedlnitelný zločin, ale neodhodlal se k tomu, aby našel slova omluvy. Jeho krok má tak určitou pachuť vykalkulovaného gesta, za kterým je zcela pragmatická diplomacie vůči Polákům. Putin výslovně uvedl, že se o masakru po desetiletí lhalo, ale že není možné přisuzovat vinu Rusům za to, co se tehdy stalo. Je tedy pravděpodobné, že se ruští právníci obávali, aby eventuální Putinova omluva nevyvolala hrozbu nějakých právních nároků ze strany polských pozůstalých. Nelze se také ubránit myšlence, že Putin vyrostl ve strukturách KGB, která je přímou následovnicí stalinovy NKVD, samotné vykonavatelky masakru v Katyni. Chtělo by se dodat: Jak nebetyčný rozdíl ve srovnání se vzpomínkou na klečícího německého kancléře a bojovníka proti nacismu Willyho Brandta ve varšavském ghettu!

Pravda o historii by přitom měla být základním kamenem k postupné cestě smíření. A pravé usmíření vyžaduje upřímnost a dobrou vůli obou stran. Rusko odmítá, že se v Katyni jednalo o genocidu a důležité historické dokumenty dosud nebyly zpřístupněny ani pro badatele. Běžní současní Rusové prý často ani nevědí, co se tehdy v Katyni stalo a asi polovina z nich nadále připisuje zločin Němcům. Ruská lidskoprávní organizace Memorial nyní požaduje po prezidentu Medveděvovi, aby nechal vyšetřit, zda se v Katyni odehrál válečný zločin a zločin proti lidskosti.

Pojmenovat historické události pravým jménem neznamená ztratit tvář. Z našich českých zkušeností s debatami o vysídlení sudetských Němců to jasně vyplývá. Ani pro naši společnost nebylo snadné přijmout některé nepříjemné pravdy o křivdách spáchaných na Němcích během divoké fáze odsunu.

Ať už hodnotíme postoj Kremlu k sovětské historii jakkoli, je nanejvýš žádoucí, aby se vztahy mezi Moskvou a Varšavou zlepšily. Nikdo nežádá, aby se měli Rusové a Poláci najednou rádi, stačila by normalizace vzájemných vztahů. Ta by prospěla i Evropské unii.