Cesta z malé vesnice do velkého Brna druhý den po vyhlášení omezení volného pohybu osob a před vyhlášením povinného nošení roušek.
Je úterý 17.3.2020 a ano i v této pohnuté době vyrážím do Brna. Nabízí se otázka, zda je to nezbytně nutné. Samozřejmě že není. Tedy je to v souladu s písmenem f, bodu 1 nařízení č. 215 vlády ČR z 15.3.2020. To ano. Ale dle mě to nutné není, leč příslušný notář, se kterým mám co do činění, má jiný názor. Prý se musím dostavit osobně. Nerad, ale poslechnu.
Jistě jste četli Malevil od Roberta Merla. Je to podobné. Hlavní hrdina vyráží do městečka. Vše potřebné připraveno. Auto vyčištěné, roušky vedle řidiče, desinfekce tam kde obvykle bývá káva. Syn se tváří dotčeně, když odmítám tašku se zbraněmi. Dcera mi dává pusu. To se stává obvykle na Vánoce a narozeniny. Babička – tchyně, mi dělá 3 křížky na čelo. Vyrážím.
Přes veškerou přípravu mám prázdnou nádrž. OPEC vyhlásil cenovou válku, ropa klesá, burzy se hroutí. Jsme malá vesnice, k nám to ještě nedošlo. Cena nafty je nehorázná. Nasazuji roušku a jdu zaplatit. Pumpařka vyjekne leknutím. Snažím se jí uchlácholit, že to je moje ohleduplnost vůči ní. Abych ji náhodou nenakazil. Vyjekne podruhé. Nějak špatně to pochopila. Klidím se bez daňového dokladu.
Cesta je příjemná. Tak malý provoz nebývá ani na Štědrý den. Brno je hladce průjezdné. Na ulicích osamělé postavy. Ty s rouškami odhaduji na ca 2/3. Bez problémů parkuji kousek dál od místa jednání. Abych taky něco viděl a zažil, že. Jsem na sebe pyšný. Půjdu sám několik set metrů, v této době, po Brně. Nachystám foťák, nasadím roušku, rukavice. Vystupuji z auta. Černá postava, černý šátek, černé brýle, se mihne kolem mě na koloběžce. Fuj to jsem se lekl. Snažím se něco vyfotit, ale není moc co. Sem tam nějací pracovníci. U jedné zavřené zahrádky postává skupinka v rouškách. Pracují. Plánují rozvozy hotových jídel klientům. Ptám se, zda si je můžu vyfotit. „Samozřejmě, a vyřiďte všem těm kokotům bez roušek ať si to dají na hubu taky“. Souhlasím a rád tak činím.
V kanceláři notáře sedí dvě dámy. Mezi nimi a mnou je sklo. To ovšem nevidím, protože díky roušce se mi strašně mlží brýle. Náraz do skla je nevyhnutelný. Dámy vyskočí s děsem v očích. „Klid, mám jen zamlžený brejle“. Přichází si pro mě další pracovnice. Roušku má na stole. Vše vyřídíme, nasazuje roušku, jde na chodbu k tiskárně, a po návratu ji zase sundává. Aha, to aby nenakazila tiskárnu. O mne nejde.
Odcházím z jednání a přes zamlžené brýle nevěřím svým očím. Ulice Burešova. Hmm, myslel jsem, že ulice se po významných osobnostech za jejich života nepojmenovávají. Aha, už to mám, není Bureš jako Bureš. Václav Bureš byl profesorem I. státní obchodní akademie v Brně, členem odboje, zatčen nacisty a v roce 1941 umučen. Čest jeho památce!
Odjíždím. Na procházku po městě bych šel, dobře se parkuje, ale nemám k tomu žádný dobrý důvod. Teď je doba, kdy je potřeba se chovat zodpovědně. Počet lidí s maskami už odhaduji na více než 80%. Ještě včera se styděli ti s maskami, dnes se stydí ti bez nich. Je to dobře a není to s námi zas až tak špatné. Přeji nám všem pevné zdraví.
