Všechny cesty vedou do Říma, v Římě už to trošku známe a hlavně: Řím je věčný, není kam spěchat, tak se cestou někde zastavíme.
Všechny cesty vedou do Říma, ale je to přece jenom flákanec cesty. Najednou by to bylo moc, no a Caorle je tak akorát při cestě. Tedy ono by bylo tak akorát při cestě třeba i Bibione. Jenže kdo by to pak poslouchal, že. „No jó Bibáč, tam bych nikdy nejel, paštikáři, devadesátky, my jen Maledivy atd. atd. „ To Caorle to je jiná. Dobře to zní a málokdo to zná. Ono tedy jaksi z Bibione do Caorle je to jen nějakých 20 km, moře, pláže, bary - ganz to samé, ale ta mentální vzdálenost – to je rozdíl.
Do Itálie přijíždíme v sobotu kolem poledne. Villach – Tarvisio. Dusno, opar, 32 stupňů ve stínu. Alpské velikány v jakémsi podivném rauši. Značky velí zpomalit, prý budou hranice. Nervózně žmoulám složku se všemi covid papíry, hlášeními, plánem cesty a podobně. Klimatizace k ničemu, pot ze mě jen leje. Žena a dcera spí. Jsem v tom sám. Jestli mě změří teplotu tak jedem šupem zpět. Zpomalím a vyhlížím po zuby ozbrojené carabinieri. A nic. Jednoduše vůbec nic. Typicky italský šlendrián. Nejen že tam není ten policajt, aby se laskavě seznámil s výsledkem šťourání v mém nose. Ona tam není ani ta hranice. Ani tu čáru na zemi si tam neudělali. Jeden je najednou v Itálii ani neví jak. Přátelé, ale vážně. Kdyby jen toto byl přínos Evropské Unie jejímž jsem pyšným občanem, tak by to bylo dost. A ono je toho mnohem více. Ale o tom někdy jindy.
Do ubytování v Caorle přijíždíme kolem čtvrté. Signora recepční potvrzuje, že rezervace je v pořádku, vše máme předem uhrazeno. Pyšně komunikuji v Italštině. Holt už to není jako za mlada, ale na recepci to stačí. Najednou vnímám recepční: “ Před odjezdem pečlivě ukliďte apartmán, vyneste koš, složte prádlo a vytřete podlahu“. Předem mnou leží právě vytištěný a uhrazený účet. Poslední položka 35 EUR – závěrečný úklid. Tak to tedy ne. „Mi scuzi“, promiňte, začínám, nadechuji se a zvedám hlavu. Šedivé vlasy pevně stažené na gumičku, černé brýle, lehký náznak knírku, přísný pohled upřený přímo do mých očí. „Si?“ vypálí recepční. „Ehm, niente, ho capito“, ale nic, rozuměl jsem. „Co chtěla?“, ptá se moje žena. „Ále nic, jen že u bazénu je bar“. Moc mi nevěří, ale to tak. Dost, že mě dostala do italská signora, ještě se nechám vysmívat od ženy. Ale vytřít to budu muset nejspíš sám.
Centrum Caorle je překvapivě staré hezké a milé. Zbytek je velký, roztahaný okolo moře a místy neutěšený. Nové hotely, resorty, villagio se střídají s těmi, co mají svoji slávu dávno za sebou. Ale největší dojem dělají pláže. Obrovské. Dlouhé a široké. A na nich tisíce vzorně srovnaných lehátek a deštníků. Když je plno tak plavčík z věže zavelí: „tak a teď do vody sudé řady“, nebo „blok růžových lehátek“. To jsem si pochopitelně vymyslel, ale jinak to snad ani nemůže být. Kdyby se všichni naráz zvedli a šli do vody tak Istrii (ta je naproti) zaplaví tsunami. Ostatně, někteří tam chtějí zjevně přebrodit. Mizí někde v dálce a voda pořád do pasu.
A když je to takto naproti a pořád je to Jadran nabízí se srovnání. Chorvatské moře i příroda úplně jiná liga ve srovnání s touto částí Itálie. Ale prosecco, gelato, mangiare (gastronomie) je zase tady úplně jiná liga. A káva samozřejmě. „Un caffe normale“, to je to nejlevnější, echt italské a nejlepší na světě tady procvičuji několikrát denně. A čím dál na jih, tím menší a lepší. Už se těšíme.
