Začalo to někdy koncem 70. let. Ale možná spíše počátkem let 80. Ale také to mohlo být v prvních letech husákovské normalizace.
Tak jako nemám jasno v tom, kdy ve mně začaly klíčit zárodky budoucích metamorfóz, nedokáži
ani přesně určit, proč se tak děje. Jisté je však jedno: už od úterka
vzhlížím k neděli a čekám na svoji proměnu.
flickr.com
Ve středu se pak přesvědčím, zda mám v pořádku svůj nedělní převlek a podle toho, jestli plánuji v neděli opustit Prahu či ne, obešlu textovkami pár podobně postižených jedinců, abych si zajistil plnou obsazenost svého vozu.
Ve čtvrtek už nemyslím na práci, ale na to, aby v neděli pokud možno nepršelo.
V pátek obšťastňuji okolí pokřiky, slogany a popěvky.
V sobotu trpím jako zvíře v očekávání neděle.
A pak je tu konečně vysněná neděle! Od rána zpívám, tancuji a křepčím a těším se na své dvě hodiny nedělního šílenství. Po obědě na sebe navléknu převlek a vyrazím na místo, kde se nás, nedělních šílenců sejde vždy na několik tisíc. Zhruba dvě hodiny řveme, křičíme, tleskáme, poskakujeme, jásáme, ale taky nadáváme, běsníme, spíláme a vyhrožujeme. Když se pak večer navrátím domů, skoro nemluvím, jen chroptím. Do úterka budu zase léčit hlasivky a od úterka budu vzhlížet k další bláznivé neděli.
Bože, jak já miluju fotbal!
