Štafeta pro ty, co měli menší štěstí než já

V sobotu 28. března se v Praze běžel půlmaraton. Za normálních okolností bych to zaznamenal jen jako zprávu ve sportovní rubrice, tentokrát jsem však událost prožíval již čtyři dny předem.

Na webových stránkách Bohemians 1905 se v úterý objevila výzva fanouškům aby se přihlásil ti, kdo by se rádi zúčastnili štafetového běhu na podporu nemocných cystickou fibrózou. V týmu štafety měl běžet ředitel Bohemky Lukáš Přibyl, klokaní maskot Lombardos (který sice má i občanské jméno, ale není jím tak proslaven jako svojí, bůhvíproč plurální, přezdívkou), asistent trenéra Václav Hradecký a jeden z mnoha fanoušků Bohemky.
Podmínkami fanouškovské účasti bylo být členem Družstva fanoušků Bohemians nebo držitelem sezonní vstupenky na zápasy, být schopen uběhnout pět kilometrů volným tempem a především, přihlásit se pomocí emailu jako první. Odměnou pak kromě dobrého pocitu z účasti na charitativní akci měla být společná týmová fotografie v cíli i s neběžícím kapitánem Tondou Panenkou, jednou z ikon českého fotbalu.
Běžet za Bohemku, podpořit tím dobrou věc a ještě se vyfotit s Tondou "Páňou" - tomu se nedalo odolat. Co na tom, že pět kilometrů jsem nikdy neběžel, co na tom, že již bůhvíkolikátý rok trávím 10 hodin denně sezením, jsem prakticky bez pohybu, přibírám na váze, tuhnou mi šlachy a vržou klouby. Co na tom, že naposledy jsem trochu vážněji utíkal asi před 24 lety. K čertu s tím vším, přihlásím se Příbovi s tím, že ten závod běžet chci. A mám štěstí, v záplavě asi tuctu emailů dorazí mu ten můj jako první. A mne se zmocní panika, co teď? Odpověď je nasnadě, běhat, trénovat, nabrat kondičku. Je teprve úterý odpoledne a běží se až v sobotu. Trénovat začnu dnes večer.
Navlíknu tepláky, nasadím kecky a vyběhnu ven. Málem sebou prásknu o zem. Před chvílí ještě pršelo, vlivem nenadálého mrazu je všude ledovka. Ale co, vem to nešť, co bych pro Bohemku neudělal, rozeběhnu se směrem z města, však naše ulice vede do polí a k lesu, tam ledovka nebude. Možná byla, možná nebyla. Nedozvěděl jsem se to. Po stech či dvou stech metrech už stejně neběžím, nemůžu popadnout dech, mrazivý vzduch v plicích mi způsobuje bolest, která se stupňuje s každým dalším nádechem, pro netrénované měchy je stopadesátimetrový běh téměř zabijáckou dávkou. Končím, vzdávám to, jdu domů. Horký čaj mi vrací pocit života a já jen dumám, jak to do soboty zvládnu.
Středa, den D minus tři dny. Krátce po poledni navlíknu tepláky, nasadím kecky a vyběhnu ven. Nemrzne, počasí pro běh téměř ideální. Jenom nohy mě po tom včerejším výkonu trochu bolí. Nedbám a běžím. Po sedmi stech a padesáti metrech mám dost. Ujdu asi ještě dva kilometry, obejdu obloukem půlku města a tím jsem pro dnešek dotrénoval. Není to sice nic moc, ale při této vzestupné tendenci bych při troše štěstí mohl tu štafetu nějak absolvovat. Nevím, jestli ve zdraví, ale to je teď vedlejší. Moje pravé koleno sice protestuje, ale namažu ho kafrovou mastí a do večera se i ono zklidní.
Čtvrtek. D minus dva dny. Večer navlíknu tepláky, nasadím kecky a vyběhnu ven. Pražskou ulicí běžím směrem z města. Po necelém kilometru na chvíli vysadím a pokračuji rychlou chůzí, pak opět běžím, u čerpací stanice na konci města se obrátím a domů už běžím bez přestávky celou cestu. I s tou chodeckou "menopauzou" jsem uběhl něco přes dva kilometry. Naděje na sobotní úspěch se tím rapidně zvýšila.
Pátek. D minus jedna. Dnes už netrénuju. Bolí mě svaly na nohou, koleno se taky tu a tam opět ozve, tak to nebudu riskovat. Poběžím rovnou až sobotní štafetu. Pak se můžu klidně i sesypat, hlavní je ji nějak uběhnout. Během pátečního odpoledne opakovaně masíruji nohy koňskou mastí, bandážuji koleno a bojím se soboty.
Sobota. Den D. K snídani kaše z ovesných vloček. Je to lehce stravitelné a dodá to energii. Ještě jednou namasírovat nohy, zabandážovat koleno a vyrážím na Prahu. Na Skalce nechám auto a v metru se posiluji iontovým nápojem. U Rudolfina převezmu od Příby dres, poslední instrukce před závodem a po jeho odstartování jdu pěšky s Kvočnou na Můstek. Poběžím totiž až třetí štafetový úsek. Štafetu rozběhl Příba, v Libni předal Lombardovi, od něhož já přeberu na Můstku. Ale teprve probíhají kolem Keňané, to Lombarda jen tak honem neuvidím. Převlíknu se do dresu, naposledy namasíruju nohy, převážu koleno, dopiju už druhý iontový nápoj, spolykám dvě lžíce hroznového cukru, odevzdám vše, co by mi při běhu překáželo Kvočně a vyhlížím Lombarda. A už je tady. Přebírám pásku a vyrážím po ulici 28. října k Národnímu divadlu. Podlehnu atmosféře závodu, takže ani nevím jak a už zahýbám na Masarykovo nábřeží. Někde tam, anebo možná na nábřeží Rašínově, začínám pociťovat první známky krize, když tu se vedle mě zjeví kluk a se slovy, dobrý, běžíme, Bohemka, mi podává pití. Pak se někde ztratí. Nevím, kdo to byl, tímto mu na dálku děkuji, více než pití samotné mě povzbudil samotný akt. Hned se mi běželo lépe. Dalšího povzbuzení se mi dostalo před železničním mostem, těsně před tím než peloton závodníků zahnul do Svobodovy ulice. Vlevo na chodníku stáli tři či čtyři (ale možná taky pět) černí kluci. Zubili se na mě zdáli tak, jak to umí jen černoši a se slovy, Bohemka, vztahovali ke mně dlaně. Míjel jsem je a levá dlaň se v běhu setkávala s jejich. Jedno, dvě, tři plácnutí dlaní o dlaň, zatáčka doleva a já věděl, že už "pouze" podběhnout Nuselský most, tam se obrátit a v protisměru v té samé Svobodově ulici, kousíček před mostem předat štafetovou pásku Vencovi Hradeckému. Jenomže pak jsem dostal ťafku. Jsem zhruba v polovině trati a v protisměru mě nedočkavě vyhlíží Václav Hradecký. A já, ač je ode mne nějakých pět metrů, to mám k němu pořád ještě asi dva kilometry. Normálně mě to psychicky odrovnalo. V Sekaninově ulici nahrazuji běh rychlou chůzí. Po několika metrech ale slyším z dálky fistulí, no tak Bohemka, běžíme néé! - a mně nezbývá než znovu poručit zdecimovanému tělu a běžet. Po obrátce za Nuselským mostem mě čeká už jen proběhnout Jaromírovu, Na Slupi a ve Svobodově mě doufám pořád ještě vyhlíží trenér Hradecký. Jenomže já se pořád ještě úplně nezbavil té krize a v Jaromírově opět švindluji a neběžím. Uklidňuje mě to, že nejsem jediný ulejvák. Těch příležitostných chodců je kolem mě víc. Na Slupi dostávám předposlední dávku povoleného dopingu, tři cikánské holčičky na mě s gestem římských císařů, s palcem k nebi, povzbudivě volají, Bohemka! Teď už vím, že přežiju, díky, císařovny! Posledním povzbuzením pak bylo vidět Václava Hradeckého, tentokrát na té správné straně ulice. Dokonce jsem si dovolil na posledních metrech i zrychlit. Předávám mu pásku, přebírám jeho bundu a klidím se z cesty.
Zvládl jsem to. Vyhrál jsem. Vyhrál jsem sám nad sebou i nad těmi, co mi ještě ve středu říkali, že to nikdy neuběhnu. Vyhrál jsem nad lhostejností, vlastní i druhých. A třeba i díky tomuto malému soukromému vítězství jednou někdo vyhraje i nad cystickou fibrózou. Pokud by někdo chtěl pomoci v boji proti nemoci, na niž dnes není prakticky léku, Klub nemocných cystickou fibrózou s díky přijme jakoukoli vaši pomoc.
===================
Děkuji Kvočně za poskytnutí servisu v průběhu štafety a za fotografie.