Nedal se přehlédnout: rázoval si to obchodním centrem mezi regály s šampony a zubními pastami a do dálky "svítil" svojí černou pletí.
Rozhlížel se po prodejně, evidentně hledal něco jiného než mu nabízel okolní sortiment. Právě když jsem ho míjel, oslovil muže v modré košili, zaměstnance obchodního centra:
"Excuse me, can you help me?"
"Česky mluvte, česky," poměrně neochotně odpověděl zaměstanec.
"Eeh, prrosim, ehh," moc mu ta čeština nešla.
Vrátil jsem se o dva kroky, přistoupil k oběma mužům a cizinci nabídl pomoc. Okamžitě se mu rozzářila bělma očí, vycenil na mě dvě řady běloskvoucích tesáků a požádal mě, ať se zeptám onoho muže v modré košili, kde koupit tašku na notebook. Obrátím se tedy k zaměstnanci, ale ten už nám oběma ukazuje záda.
"Haló, počkejte, ten pán chce mluvit s vámi, já vám to jenom zprostředkovávám!" volám za ním. Nevypadal nadšeně, ale vrátil se.
Ptám se ho: "Kde máte tašky na notebooky?"
"Přece v elektru, ne? Tam vzádu," máchl rukou kamsi do prostoru nad mojí hlavou.
"Kde vzadu?"
"No vzádu, v elektru."
Už se radši neptám, tuším, že podrobnější popis stejně nedostanu, obracím se k cizinci a sděluji mu: "Je to někde vzadu, odvedu vás tam."
Nepřívětivý zaměstnanec už má stejně nakročeno zcela jiným směrem, tak mu ani nestihneme poděkovat a vydáme se tam, kam nás zřejmě posílal. Cestou se dozvím, že cizinec se jmenuje Will, je z Londýna, stihneme si zdvořilostně vyměnit pár dalších informací a nacházíme vytoužené oddělení s příslušenstvím k počítačům. Stisk ruky, "Good bye, see you," já úsměv, on dvě šňůry perel a každý si jdeme zase svou cestou.
A já jen dumám, proč zaměstnanci nákupního centra téměř uprostřed Prahy plné cizinců nemluví jinak než česky a taky proč, když už jim někdo zprostředkuje komunikaci se zákazníkem, jemuž nerozumí, nejsou ochotni ztratit dvě minuty svého placeného času, aby dotyčného zavedli tam, kde si může koupit to, proč sem přišel.
