Mně se ten fotbal nelíbil!

Karel Brückner se tetelí blahem. Tomáš Rosický sugestivně prohlašuje, že se to muselo lidem líbit a Milan Baroš tvrdí, jak se tým dokázal postavit lžím. Jenomže já se nemám proč tetelit, líbit se mi to nemuselo a ani nelíbilo a lžím mě vystavují všechny pochvalné komentáře k středečnímu skvělému výkonu našich hochů.

flickr.com

Ve středu večer jsem se vydal na pražskou Letnou, kde měl náš reprezentační výběr před sebou patrně klíčové utkání o postup na Euro. Natěšeně jsem se ubíral holešovickými ulicemi a dumal nad paradoxem, že jdu na stadion Sparty a budu tam fandit domácímu týmu, notabene hrajícímu proti hráčům týmu v zelenobílých dresech, mohutně podporovaným výbornými fanoušky. Asi mě ten paradox měl varovat, abych si nedělal kdovíjaké iluze.

První ťafku jsem dostal, když jsem dle sestavy zveřejněné krátce před zahájením zápasu zjistil, že starý lišák Brückner postavil do základní sestavy domácího utkání, které bezpodmínečně musíme vyhrát, jediného útočníka. A že jím je zrovna Baroš jen umocnilo sílu políčku.

Druhá rána přišla při zjištění, že nadějný Fenin se nevešel ani mezi náhradníky.

Prvních 20 minut zápasu jsem se nechal unést vcelku dobrým výkonem, korunovaným jediným gólem utkání. Před koncem prvního dějství ale nastoupil Hunt za zraněného O´Shea a s našimi ambicemi to začalo vypadat nehezky. Hunt, podporovaný ovacemi fanoušků v zeleném a současně hnán k vysokému nasazení ohlušujícím pískotem fanoušků domácích, rozhýbal irskou hru a my jsme byli rádi, že do kabin se šlo za nezměněného stavu.

Druhé dějství z naší strany probíhalo víceméně jako konec toho prvního: Irové viděli, že my se do nějakého tlaku nepoženeme, jeden chodící útočník, věčně polehávající a ve volných chvílích diskutující jak s protihráči, tak s rozhodčím, jim mnoho starostí nenažene a logicky tedy cítili šanci na obrat v utkání. Když jim však rozhodčí půl hodiny před koncem vyloučil Hunta, říkal jsem si, teď na ně vlítneme, teď jim to ukážeme. Zlomíme je dalším gólem a v klidu to pak dohrajeme. Ale ouha! Oni nás i v deseti přehrávali, naši borci, sice statečně, ale mnohdy se štěstím, bránili tak vehementně, že když jsme krátce před koncem proti početně oslabenému soupeři zahrávali rohový kop, ani nebylo komu poslat míč, jak byli všichni zataženi, aby ubránili cennou výhru. Nakonec jsme to vyválčili a jednou nohou tak nakročili k nadcházejícímu evropskému šampionátu. Nijak přesvědčivé vítězství to ale nebylo, klidně jsme mohli i prohrát.

Rouhačsky si říkám, že s hrou, kterou praktikujeme, si ani nezasloužíme postoupit. Vždyť poslední zápas, který se nám opravdu povedl, byl ten v Bratislavě. Máme ale štěstí, že máme lehkou skupinu, v níž je vlastně jen jeden silný soupeř. A proto na šampionát zřejmě postoupíme. Pokud však i tam povede naše hochy ten starý lišák, pak amen s námi, pravím vám!