Kdy přijde krize středního věku? A co potom s ní?

V patnácti letech jsem se děsil toho, až mi bude třicet. Ve třiceti jsem se bál čtyřicítky. Dnes je mi čtyřicet a svým dřívějším obavám se směji.

A stejně tak se směji všem, co říkají, že život od určitého věku není již plnohodnotný. Ano, s přibývajícím věkem se mění náš pohled na svět. Mění se naše priority, mění se naše záliby a zájmy, mění se naše strachy. Dá se říci, že v každém věku žijeme jinak. Ale neznamená to, že žijeme špatně, nedostatečně, neplnohodnotně. A proto se dalších věkových hranic již neobávám. Tak, jako jsem žil aktivně v patnácti, ve dvaceti či ve třiceti, nemám obavu z toho, že s tím čerstvým čtvrtým křížkem na krku by se mělo něco změnit. Dál budu chodit na fotbal, dál budu chodit na ryby, dál se budu těšit z příjemností a truchlit nad nepříjemnostmi.

Četl jsem před časem, že hranice středního věku se posunula k šedesátce. Z čehož mi vyplývá, že jsem stále mlád. A že nástupu krize se bát ještě nemusím. Pocit mladosti mi dodává i to, že stále ještě studuji, což bych, mimochodem, doporučil každému, kdo má pocit, že začíná stárnout. Bojíte se stárnutí? Přihlašte se na školu. Uvidíte, jak omládnete. A kdyby to nepomáhalo, kupte si Viagru. Ta zabere určitě.

Přece jen jsem však, jakožto čerstvý čtyřicátník, dospěl k jednomu zásadnímu rozhodnutí: změním svůj pohled na svět. Začnu se kolem sebe dívat přes objektiv fotoaparátu. Třeba uvidím i něco, co mi dosud zůstávalo skryto.