Turecký filmový deníček I.

V jednom ze svých prvních článků jsem lehce naťuknul téma turecké kinematografie, která v současné době zažívá velkou obrodu a ve smyslu kvantitativním i kvalitativním stále roste. Tento článek vznikl z úvahy, že by nebylo na škodu popsat některé filmy trochu konkrétněji a snad tak i čtenáře nalákat k jejich zhlédnutí. Pro  tentokrát jsem si vybral tři komerčně i kriticky úspěšné mainstreamové snímky z poslední doby a od populárních autorů. Všechny tři jsou přitom oficiální i neoficiální cestou snadno dostupné a opatřené anglickými titulky.

Vavien (2009)

Komedie/drama, 100 min.
Režie: Durul Taylan, Yağmur Taylan

Vavien je turecký výraz pro schodišťák, anebo správněji střídavý přepínač č. 6. To je ten druh, "vypínače", který nám umožňuje ovládat světlo nezávisle ze dvou míst. Ve filmu je funkce schodišťáku metaforou pro nerovný vztah Celala a Sevilay - manželů z tureckého  maloměsta, kteří vychovávají pubertálního syna, jehož hlavním zájmem je sličná sousedovic dcerka. Sevilay už několik let dostává finanční podporu od svého otce žijícího v Německu pro případ, že by se rozvedla. Peníze si schovává ve sklepě a myslí, že o tom její manžel neví. Jenže on ví a navíc má své vlastní tajemství - Sevilay vůbec nemiluje a místo ní touží po vyzývavé prostitutce Sibel, která jej ovšem odmítá. Sexuálně frustrovaný Celal je navíc sužovaný finančními problémy, a tak se rozhodne pro ďábelský plán - při rodinném pikniku se pokusí zabít svou ženu tak, aby to vypadalo jako nehoda a následně se obohatí o peníze jejího otce. Poté, co tedy Sevilay "náhodou" vypadne z auta a zřítí se ze srázu, předstírá Celal smutek. Pak se ale živá Sevilay opět objeví ve dveřích domu a nastanou problémy...
Vavien patří k nejoceňovanějším tureckým filmům roku 2009 a posbíral mnoho domácích i pár zahraničních cen, zároveň je též považovaný za zatím nejlepší dílo bratří Taylanových. Ti se v něm pomocí černého a zároveň nebývale jemného humoru snaží zachytit povrchnost rodinných vztahů v současném Turecku a poukazují nejen na zastaralost a rigidnost klasického patriarchálního modelu, ale také na nedostak lásky, vzájemné komunikace a uplatňovaní dvojích standartů pro vlastní a cizí chování. Už v jedné z prvních scén vidíme Celala zálibně si kontrolovat svou sbírku pornografických DVD, kterou považuje za dostatečně dobře schovanou, dokud náhodou nenačape svého syna, jak ji se samozřejmostí vytahuje z úkrytu a u jednoho z filmů masturbuje. A Celala to znechucuje, přestože on sám je pečený vařený v night clubech a jiných erotických podnicích.
Zatímco Celala fim ukazuje jako necitlivého a bezohledného floutka, Sevilay si zase zaslouží kritiku za svou neuvěřitelnou pasivitu, neschopnost postavit se na vlastní nohy a bezvýhradnou oddanost nevěrnému manželovi. I vztah jejich syna s okatou dívkou od sousedů je živen spíše pubertální touhou posexuálním vzrušení, než nějakou upřímnou láskou.
Všechnu kritiku zabalili tvůrci do provokativně ironického hávu, což nejlépe ilustruje jedna z posledních scén, při níž se naoko zase usmířená rodinka vzájemně objímá a hledí do kamery s reklamně umělými úsměvy na tvářích. Ironičnost je však dostatečně ukotvená už v samotném filmařském stylu, takže je v jádru vlastně docela temný snímek plný zářivých barev, úsměvů a rozverné hudby. Tak jako asi každá reflexe konkrétní společnosti v konkrétní době, je Vavien filmem, který pravděpodobně domácí publikum ocení více, než to zahraniční, přesto jej ale lze doporučit i divákovi seznámenému s tureckou každodeností jen lehce. Pokud je to tedy divák pozorný a vnímavý.

Ejder Kapanı (2010)

"Dragon Trap", Drama/thriller, 105 min.
Režie: Uğur Yücel

Detektivní thriller Ejder Kapanı mnoho tureckých kritiků vnímá jako připomenutí velké propasti, která v zemi existuje mezi komerčním a artovým publikem a která nutí artově orientované tvůrce směřovat k točení divácky vděčných filmů. Uğur Yücel byl po celou dobu své herecké kariéry známý účastí v kvalitních a umělecky hodnotných filmech, jako Muhsin Bey (1987) nebo Eşkiya (1996). V roce 2004 pak natočil svůj režijní debut Yazi Tura o dvou fyzicky i psychicky poznamenaných válečných vysloužilcích a získal si s ním mimořádný ohlas u kritiky. Divácky ovšem jeho syrové drama točené na digitální kameru naprosto zapadlo, takže vlastně není divu, že se ve svém druhém režijním počinu vrhnul do daleko mainstreamovějších vod.
Vzorem pro Yücelův film jsou moderní americké násilné thrillery o vyšinutých vrazích, jako je třeba slavný snímek Davida Finchera Sedm. Ono taky Ejder kapanı vypadá jako obdoba zmíněného Sedm nakřížená se Schumacherovým neo-noirem 8 mm (ano, to je ten film o snuffu s Nicholasem Cagem) a líznutá audiovizuálním stylem Tony Scotta někdy v dobách Muže v ohni. Budiž Yücelovi přičteno ke cti, že jeho film vypadá stále dostatečně svojsky a jeho polo-hollywoodská stylizace si s tureckými reáliemi rozumí velice dobře a nevzniká nic přehnaného nebo nechtěně směšného.
Příběh sám je ovšem docela jednoduchý a plný otřepaných klišé. Sám Yücel stvárnil hlavní postavu Çerkeze - istanbulského detektiva na prahu důchodu, který je náhle postaven před zapeklitý a děsivý případ - objeví se bestiální sériový vrah, jenž má políčeno na pachatele sexuálně motivovaných trestných činnů, kteří byli omilostněni či z jiných důvodů předčasně propuštěni. Vrah své oběti dlouze mučí, odřezává jim různé části těla a to, co z nich zbyde, nechává pohozené v různých částech města. Çerkez se nejdříve snaží práci na případu vyhnout, ale nakonec se nechá k práci na něm přemluvit svým mladším přítelem Akrepem, jehož si zahrál populární představitel akčních hrdinů Kenan İmirzalıoğlu.

Největší předností snímku je jednoznačně jeho vynikající a velmi stylizované vizuální zpracování. To trochu kontrastuje s režisérovým debutem, v němž se vizuální atraktivity vzdal na úkor autentického, dokumentárního vzhledu. V Ejder Kapani sice opět použivá ruční digitální kameru, ale díky bohatému umělému svícení a hojnému užívání filtrů dosahuje výsledku, jenž je většinu času vyloženou pastvou pro oko.

Horší už je to s vyprávěním, jemuž povážlivě chybí napětí a divák necítí vůbec žádné vzrušení z odhalování indicií vedoucích a k pachateli. Dokonce i jeho závěrečné odhalení působí víceméně rutinně, ačkoli očividně mělo být šokující. Ve světle tohoto snad ani nemůže být divu, že přes veškeré potemnělé a brutální záběry se Ejder kapanı nepodařilo navodit tu dusnou, pochmurnou a nadevše depresivní atmosféru, jíž vynikají jeho americké vzory. Postěžoval bych si také na zacházení s akčními scénami - v místech, které k tomu doslova vyzývají, k žádné akci nakonec nedojde, zatímco závěrečná honička, obohacená o přeskakování zvedacího mostu, srážení motorkářů a jeden automobilový kotrmelec, je zcela nadbytečná a samoúčelná.

Ve výsledku Ejder kapanı rozhodně není špatný film a čtenářům ho můžu jen doporučit, je na něm však vidět, že režisérův talent dalece přesahuje ten scénáristův a že Üğur Yücel byl stvořen spíše pro intimnější filmy, než pro nablýskaný mainstream.

Güneşi Gördüm (2009)

"I Saw the Sun", Drama, 120 min.
Režie: Mahsun Kırmızıgül

Kurdský zpěvák Mahsun Kırmızıgül příjemně překvapil už svým debutem Beyaz melek (White Angel, 2007) a jeho druhý film Güneşi Gördüm byl dokonce v minulém roce zvolen jako oficiální reprezentant Turecka na oscarovém klání. Snímek ličí osudy početné kurdské rodiny z válkou sužované Jihovýchodní Anatolie. Poté, co je jejich vesnice evakuována, se jedna část rodiny rozhodne usadit v Istanbulu a ta druhá se pokusí dostat se k příbuznému do Norska. Epizodkový děj přitom naráží na mnoho citlivých témat - patriarchální uspořádání společnosti, socio-ekonomickou propast mezi městem a venkovem, vraždy ze cti, homosexualitu a transsexualitu, kurdskou otázku i ilegální emigraci.

Z této mnohotematičnosti vychází základní problém, který film má – těžko v něm lze nalézt nějakou pořádnou sjednocující linii. Tedy s přivřením obou očí by snad šlo říct, že jí je tření mezi mužským a ženským světem, pro což hovoří i závěrečný voiceover, kde jeden z hlavních hrdinů, Ramo (hraje jej sám Kırmızıgül) vyjadřuje své přesvědčení, že hlas matek musí převážit, aby byly dlouholeté konflikty ukončeny. Dojmu nekompaktnosti se však při sledování filmu nevyhnete a při slabších chvilkách budete tvůrce podezřívat z laciné snahy předhazovat jednu dojemnou situaci za druhou. Meze střídmosti a vkusnosti však naštěstí zůstanou nepřekročeny.
Kırmızıgül má mimo to jedinečný talent pro komponování neskutečně působivých obrazů, které (s pomocí neméně chytlavé hudby) brnkají na emocionální strunu ještě silněji, než pohnuté osudy hrdinů. Pár přehnaně ikonických (nebo kýčovitých?) momentů, jako je zvedání novorozeněte proti vycházejícímu slunci, si režisér jistě mohl nechat od cesty, ale vzhledem k úžasnému dojmu, jaký budí celek, je mu odpuštěno.
Güneşi Gördüm je film velice dobrý, byť ne zcela dobroušený. Diváka, který snese trochu citové přepjatosti, jistě potěší a dá mu určitou naději, že další Kırmızıgülův film už by snad mohl být úplně dokonalý.