Turecko na scestí?

Trpká skutečnost, důsledek neinformovanosti, nebo součást protiislámské paranoie a odporu proti vstupu země na Anatolském poloostrově do EU? V poslední době se lze čím dál tím častěji setkat s názory a výkříky, podle nichž se Turecko, tak často uváděné jako důkaz o kompatibilitě islámu a moderní demokratické společnosti, "odvrací od Západu" a "tiše se islamizuje".

Když bylo před pár měsící v Turecku zatčeno několik významných armádních představitelů kvůli podezření z příprav protivládního převratu, vlivný americký neokonzervativec a odborník na blízkovýchodní politiku, Daniel Pipes, to označil za "nejvážnější krizi od dob založení Turecka" a argumentoval tím, že turecká armáda byla v minulosti vžy bdělým a spravedlivým strážcem sekularity a demokracie, tedy "Atatürkova odkazu".

Mnozí kritici současného Turecka vnímají věci podobně jako Pipes - turecká armáda je pro ně chrabrým a čestným rytířem připraveným vždy zachránit sekularismus a spravedlnost v zemi, v níž zavilí islamsité soustavně spřádají podvratné plány, jak tyto hodnoty hodit do koše a nastolit nekompromisní vládu islámu.  Momentálně vládnoucí strana Adalet ve Kalkinma Partisi (AKP) v čele s Recepem Erdoğanem má být právě  jedním z takových podvratných živlů.

AKP je strana konzervativní, pro-evropská a zároveň označovaná za "umírněně islamistickou" *. Její představitelé se ochotně hlásí k "tradičním tureckým hodnotám", mají sklony k velkohubým prohlášením a ano - dopouští se mnohých přešlapů, což jejich kritikům a různým poplašníkům pochopitelně nahrává. Západní debata kolem AKP se tak vždy stáčí k chytlavým tématům, jako jsou šátky (nedávno jsem se sektal s člověkem skálopevně přesvědčeným, že nošení šátků už je v Turecku zase povinné), absurdní návrh na kriminalizaci nemanželského sexu**, počet manželek premiérova poradce, nebo Erdoğanovo hysterické odsouzení izraelského útoku na konvoj do Gazy.

Na co už se upozorňuje méně, to je všeobecná shoda politologů a politických komentátorů, že Turecko je dnes demokratičtější a svobodnější, než kdykoli předtím. Vládě AKP se rovněž podařilo stabilizovat místní ekonomiku a vylepšit vztahy se sousedními zeměmi - nejen se Sýrií a Íránem (nakonec, můžeme se zlobit, že se Turecko snaží mít dobré vztahy s vlastní sousedy?), ale i s Řeckem či Arménií. Nevýznamné nejsou ani vstřícné kroky vůči kurdské menšině, dlouhodobě vytlačované ze společenského a kulturního života. Omezování politického vlivu armády, která dosud fungovala jako nejvyšší autorita se schopností odstraňovat nepohodlné politiky a kormidlovat směřování státu dle vlastního úsudku, přitom neoddiskutovatelně patří mezi jeden z nejdůležitějších demokratizačních kroků - jakkoli ten krok může být v očích skeptiků znepokojivý.

Bylo by chybé považovat tureckou armádu za jakési ztělesnění ctností - právě ona vždy prosazovala agresivní nacionalismus neblaze ovlivňující životy tureckých Kurdů, Arménů i Řeků, nemilosrdně se zbavovala svých oponentů (po převratu v roce 1980 byly zatčeny statisíce lidí, tisíce z nich mučeny a desítky popraveny) a "sekularismus" v jejím pojetí si rozhodně nerozuměl s ideálem náboženské svobody.

V Turecku ve skutečnosti k oddělení státních a náboženských institucí nedošlo - náboženství bylo jednoduše podřízeno státní kontrole. Hlavní proud tureckého islámu tvoří hanafíjští sunnité (asi 80% obyvatel) a stát provozuje všechny jejich mešity, jmenuje náboženské představitele (ti jsou vedeni jako veřejní činitelé) a stanovuje pravidla i pro výuku islámu na školách. Tím jsou ovšem automaticky diskriminováni místní alevité (poměrně liberální směr ší'itského islámu, k němuž se hlásí asi 20% obyvatel), kteří jsou prakticky všude vystaveni působení "státem schválené" a v základech odlišné sunnitské doktríny. Zatímco jakékoli náboženské symboly (včetně šátků) ve veřejném prostoru u kemalistických strážců "sekularizmu" vždy vzbuzovaly velké vášně, o nedostatek svobod pro muslimy i nemuslimy už se zajímal málokdo. O sklonech armády perzekuovat a šikanovat vojáky, kteří se třeba ve volném čase modlí, nebo jen mají manželku / přítelkyni nosící šátek, ani nemluvě. Nejen vznešené ideály a vzhlížení k modernitě, ale i všechna tato zmíněná zaujatost a netolerance je součástí odkazu nacionalisticky a protinábožensky smýšlejícího Atatürka.

Armádní drápek je přitom do života v zemi zaťatý dosti hluboko. Přesná čísla se u každého zdroje liší, ale i tak je jasné, že co do počtu mužů, je turecká armáda jednou z největších na světě - v rámci NATO disponují větším počtem vojáků už jen Spojené státy. Díky tomu má armádní ideologie v místní společnosti poměrně silnou oporu; mnozí  tvrdí, že studenti vojenských škol jsou od začátku vychováváni v přesvědčení, že tvoří nadřazenou elitu národa a do hlav jsou jim vtloukány oficiální armádní světanázory. Turecký novinář Mustafa Akyol ke svému krátkému výcviku v armádě před pár dny napsal, že během čtyř týdnů se dostal ke zbrani jen na 15 minut, zatímco přednášky o "Atatürkových zásadách" zabraly desítky hodin. "Dokonce jsem vyslechl lekci od dvouhvězdičkového generála o úžasné historii předislámských Turků a o temnotě, kterou na ně islám měl uvrhnout", píše známý kritik muslimských extrémistů i proti-muslimských aktivistů.

Rozhodně nebylo cílem tohoto článku na začátku zmíněný archetyp o hodné armádě a zlých "islamistech" převrátit naruby. Chtěl jsem pouze zmínit několik často přehlížených skutečností a přidat k černobílému vnímání turecké politiky pár barviček. Nezaujatý a racionální skepticismus je samozřejmě na místě, ale osobně si myslím, že není příliš bláhové věřit ve správnost úsudku amerického experta na politický islám, Johna Espozita, který říká: "To, co vidíme, není boj mezi sekularisty a takzvanými islamisty, nebo zánik sekulárního státu, ale proces normalizace a dospívání turecké demokracie, vládních institucí a právního řádu."

* = Jako "islamismus" se tradičně označuje politická ideologie prosazující islám jakožto ústřední zdroj práva, zatímco AKP i s ní často spojované Gülenovo hnutí oficiálně prosazují sekularizmus a politický i náboženský pluralizmus. Narozdíl od tradičních tureckých sekularistů ovšem odmítají laicizovaný veřejný prostor.

** = Je na místě dodat, že cizoložství bylo v Turecku ilegální až do půlky devadesátých let, tedy ještě v dobách působení "neislamistických" vlád.