Pákistánské kulturní buditelství

Pákistán se zrodil ze vznešených ideálů. Jako první s myšlenkou vzniku muslimského státu na severozápadě tehdejší Britské Indie přišel významný muslimský (súfijský) básník a filosof Allama Ikbál - pacifista a modernista, který odmítal tradiční zřízení teokratického islámského státu a vypracoval obsáhlou racionálně-teologickou argumentaci obhajující přijetí demokracie. Skutečný zakladatel Pákistánu, charismatický politik Muhammad Alí Džinnáh, byl zase westernizovaný pragmatik, jenž nevěřil, že pokojné soužití hinduistů a muslimů (jakožto vyznavačů náboženství, která obě zasahují do všech aspektů lidského života) v jednom státě je reálně možné. I on byl modernista, sekularista a demokrat. Kritizoval tehdejší indické panislámské hnutí usilující minimálně o duchovní sjednocení všech muslimů pod autoritou osmanského chalífy, vyzýval k úplnému zrovnoprávnění mužů a žen a pro politické zřízení nového muslimského státu hledal inspiraci u demokratických států západní Evropy. Na zelené pákistánské vlajce s hvězdou a půlměsícem se objevil bílý pruh symbolizující nemuslimské náboženské menšiny, pro něž měla být země taktéž útulným domovem.  Džinnáh ale zemřel krátce poté, co se novorozený Pákistán dožil prvního roku a brzy na to začaly vymírat i jeho ideály.

Pákistán Džinnáha či Pákistán Haka?

Pákistán vznikl na místě jedněch z nejchudších a nejzaostalejších oblastí indického subkontinentu, jeho umělými hranicemi byly přeťaty důležité obchodní cesty a samotný vznik provázely krvavé komunální střety a masový odliv kvalifikované pracovní síly. K problémům se ještě přidaly závažné spory s Indií o území bývalého knížecího státu Kašmír a různé etnické a separatistické konflikty nešťastně přiživované úpornou vládní snahou o nalezení jednotné identity pro kulturně i etnicky různorodý národ. S přelomem 70. a 80. let přišel převrat generála Zijáula Haka, který zemi násilně islamizoval a vážně narušil její světský charakter. Následná sovětská invaze do sousedního Afghánistánu výrazně přispěla k tomu, že se na Pákistán vyvalila lavina radikalizmu a také zbraní. Od té doby začíná vnitřní boj Pákistánců o to, zda jejich vlast naplní spíše vize Džinnáha, anebo Haka.

Současná situace je v mnohém paradoxní. Přímá zkušenost s tálibskou krutostí vyléčila Pákistánce ze sympatií s teroristy (pro PEW Research Center 87% pákistánských muslimů uvedlo, že terorismus nelze za žádných okolností ospravedlnit) a místní islamistické politické strany, zviditelňující se hlavně pořádáním impozantních demonstrací, měly odjakživa velmi slabou volební podporu. Minimální podpora veřejnosti však bohužel islamistům nijak nezbraňuje v tom, aby v Pákistánu fungovali jako jedna z hlavních hybných sil, kterou se vládnoucí garnitury bojí poštvat proti sobě.

Mnoho pozorovatelů upozorňuje na to, že hlavní problém Pákistánu spočívá právě v jeho netečné a letargické občanské společnosti, která je nakažená fatalismem a ač by si upřímně přála žít ve svobodnějším a klidnějším prostředí, není příliš ochotná pro to něco udělat. Rostoucí politický aktivismus prosazující liberální a humanistické hodnoty můžeme přesto najít i mimo pákistánské novináře, intelektuály žijící v západních zemích a politiky čelící neustálým výhružkám - osud země očividně není lhostejný mladým, energickým lidem, jež usilují o znovuvzkříšení pákistánské populární kultury.

Buditelé z filmového plátna...

Jednou z pákistánských (pop)kulturních událostí tohoto roku se jistě stane uvedení nového snímku Shoaiba Mansoora nazvaného Bol. Mansoor je jedním z těch, kteří mají lví podíl na tom, že se kdysi relativně rozvinutá pákistánská kinematografie pomalu probírá z klinické smrti. V roce 1995 na sebe upozornil zrežírováním kontroverzního - a dnes už zkultovnělého - videoklipu k protestsongu Ehtasaab slavné súfijské kapely Junoon a v roce 2007 natočil (v pákistánském kontextu) průkopnický snímek Khuda Kay Liye, v němž kritizuje domácí islamismus i zahraniční islamofobii. Klíčová scéna islámského soudu, ve které dobrotivý a moudrý mulla (v podání předního indického muslimského herce Naseeruddina Shaha) kritizuje extremisty a pokrytce, zdůrazňuje potřebu umírněnosti ve víře a upozorňuje na zaměňování náboženství s kulturními zvyky, vyvolala mnoho pobouření a režisérovi přinesla i výhružky smrtí.

Mansoor se ovšem nezaleknul a s napjatě očekávaným Bolem se opět pokouší vstoupit do kontroverzních vod. Ačkoli přesná náplň filmu ještě není známá, tvůrci prozradili, že se zaměřili na několik palčivých problémů pákistánské společnosti, mezi které patří vztah k různým minoritám a také k ženám. "Je velmi nešťastné, že vedeme hrdé řeči o tom, jaká práva ženám zaručuje naše náboženství a když se přitom podívám na rozvojové muslimské země, a především na Pákistán, vidím, že realita je úplně opačná. Když pomineme malou, vzdělanou městskou elitu, tak se ženy zdají být hřištěm (či spíše bojištěm), na kterém praktikuje středověkou podobu náboženství" uvedl talentovaný režisér ohledně zamýšleného poselství svého snímku.

Mansoor přitom není sám, kdo v Pákistánu točí závažnější filmy neutápějící se v laciné romantice a eskapismu. Režisérka Ayesha Khan v roce 2008 uvedla svůj snímek Kashf: Lifitng the Veil vyprávějící o cestě jednoho muže k súfijskému spiritualismu, jehož hodnoty jsou v přímé opozici k těm, jimiž se ohání muslimští teroristé. V Londýně žijící filmař Hammad Khan zase v pákistánské produkci natočil kritiky dobře hodnocený film Slackistan (2010) o bandě westernizovaných islámábádských flákačů, kteří jsou nakonec konfrontování s politickou krizí. Velké naděje se upínají k chystanému a zajímavě vypadajícímu snímku Freedom Sound, jehož autoři představují hypotetickou vizi zpustošeného Pákistánu, z něhož úplně vymizela veškerá hudba. Jeden muž je ale schopen vrátit své zemi zpět kouzlo hudebních rytmů i ztracenou svobodu... Film je krom námětu zajímavý i rozsáhlým použitím digitálních triků a působivým vizuálem (když uvážíme, že vznikal v de facto amatérských podmínkách) a čeká se od něj velký úspěch.

^{Trailer k snímku Freedom Sound}

...a z reproduktoru

A když už je řeč o hudbě -  právě pákistánští hudebníci jsou vedle filmařů druhými významnými nosiči "buditelských" myšlenek.  Jedním z nich je populární zpěvák Atif Aslam (mimochodem představitel hlavní mužské role ve výše zmíněném snímku Bol). Aslam se už dříve dobře zapsal i do povědomí občanů sousední Indie, když nazpíval několik písní k bollywoodským filmům. Především se ale stal jedním z hlavních iniciátorů projektu Sonic Peacemakers, jež vychází ze spolupráce pákistánských a amerických (ale i íránských či tureckých) hudebníků a snaží se pomocí hudby jednak pomáhat humanitárním projektům v Pákistánu a druhak zlepšovat americko-pákistánské vztahy.

Nedávno Sonic Peacemakers navštívili problémovou provincii Chajbar Pachtúnchva (dříve známou jako Severozápadní pohraniční provincie), postiženou nejprve tálibskými radikály a poté katastrofálními záplavami. Postarali se vlastně o první veřejné hudební vystoupení za dlouhou dobu, neboť Tálibové produkci i poslech hudby zakazovali. Americký kytarista Lanny Cordola svou zkušenost s touto akcí popsal nadšenými slovy: "Přijel jsem do Pákistánu s vědomím, že uvidím i jinou stránku zdejší reality, než je převážně násilnický a zaostalý obraz předkládanými americkými médii. Ale nečekal jsem, že budu tak dojatý, když uvidím tolik lidí, jak se společně snaží vybudovat nový Pakistán. Místní děti byly hrozně šťastné, že nás můžou vidět a slyšet naši hudbu. Lidé byli celkově velmi vřelí a přátelští i navzdory té velké pohromě. Dalo mi to inspiraci, na kterou nikdy nezapomenu."

^{Sonic Peacemakers - Pakistan, I Have a Dream}

Velkou odezvu vyvolal také dlouholetý zpěvák a filantrop Shehzad Roy svým albem Qismet Apnay Haath Mein (tzn. "Osud má každý ve svých rukou") vydaném v roce 2008. Roy, držitel státního vyznamenání Tamgha-e-Imtiaz, natočil své první hudební album už v roce 1995, ale více než hudbě svůj život zasvětil charitativní organizaci Zindagi Trust, kterou založil na počátku nového tisíciletí na podporu vzdělávání znevýhodněných dětí nucených místo chození do školy pracovat v továrnách nebo žebrat na ulici. Později byla její činnost rozšířena i na rekonstrukci a modernizaci pákistánských státních škol, z nichž mnohé se nacházely a stále ještě nachází v katastrofálním stavu (včetně samotné výuky).

Royova hudební tvorba se dlouho soustředila převážně na jednoduché písně romantického ražení, ale právě na albu Qismet Apnay Haath Mein už se podepsal i jeho sociální a politický aktivismus. Křest desky se odehrál v jednom z vězení v Karáčí a zpěvák při té příležitosti upozornil na nutnost dodržovat v pákistánských věznicích lidská práva, stejně jako na potřebu pozměnit nespravedlivý soudní systém.

^{Shehzad Roy - Qismat Apney Haath Mein}

Album je po hudební stránce jednoduché a veselé, jeho texty se ovšem dotýkají témat, jaká ostatní pákistánští zpěváci většinou zdaleka obchází. Nalezneme tam třeba píseň právě o zakladateli Pákistánu Džinnáhovi, jemuž tamní zákony stále připisují statut neomylnosti a nedotknutelnosti. Roy mu písni skládá poctu, avšak nezapomene připomenout, že i "Otec národa" se nenarodil jako dokonalý a musel na sobě tvrdě pracovat a poučit se ze svých omylů. Daleko větší pozornost si ovšem vysloužila píseň Laga Reh, k níž vznikl i povedený videoklip (zde). Jejím obsahem je vtipná kritika různých nešvarů pákistánské společnosti - od zkorumpovanosti po v úvodu zmiňovaný fatalizmus. Prolog písně říká "Když mi bylo 10 let, ve zprávách v 9:00 říkali, že Pákistán se právě nachází v kritickém období své historie. Teď když je mi 20, ve zprávách v 9:00 zase říkají, že Pákistán se právě nachází v kritickém období své historie". Později se v písni zpěvák ptá staršího muže, co říká na všechno to napětí v zemi a když se mu dostává odpovědi, že si nemá dělat starosti a nechat všechno na Bohu, prohlašuje "Nechejte všechno na Bohu a jen Bůh vás pak dokáže spasit!"

Vydařil se i videoklip vytvořený pro titulní píseň alba, v níž se upozorňuje na různé utlačované a frustrované komunity. Recenzenti i fanoušci si hodně chválí především její text, žel zároveň tvrdí, že jej není možné přeložit tak, aby nepřišel o svůj vtip. Případné zvědavce tak můžu akorát odkázat k pečlivému studiu urdštiny :)

S hudebně i rétoricky daleko ostřejší "buditelskou" písní se po několikaleté odmlce minulý rok vrátila na scénu rocková kapela Entity Paradigm. Působivý klip k ní natočila pákistánská videoklipová legenda Bilal Lashari. "Chceme říct lidem, aby si přestali stěžovat a začali jednat", uvedl zpěvák Fawad Khan při veřejném představení klipu. Kapela v písni upozorňuje na problémy spjaté s negramotností, terorismem i záplavami, zároveň ale také připomíná různé úspěchy, jichž Pákistánci v minulosti dosáhli. V jednom momentě se do písně dokonce vkrade melodie pákistánské hymny a zpěvák se objeví na ochozu láhaurské věže Minar-E-Pakistan, stojící na místě, kde v roce 1940 došlo k podepsání rezoluce vyžadující založení samostatného muslimského státu.

^{Entity Paradigm - Schor Macha}

Nezbývá tedy než doufat, že inspirativní lidé jako Shoaib Mansoor, Atif Aslam, nebo Shehzad Roy svým zápalem a touhou něco udělat pro zlepšení pákistánské reality dokáží nakazit i masy svých spoluobčanů. Držím palce.

P.S. z 22:54: Právě se objevila smutná novinka. V článku zmíněný nezávislý snímek Slackistan, s úspěchem promítaný ve Velké Británii, USA, Indii a Spojených arabských emirátech, byl radou filmových cenzorů (obdobná instituce funguje i v Indii) zakázán pro projekce v Pákistánu kvůli "vulgárním" výrazům, scénám konzumace alkoholu a zmínkám o Tálibánu. Režisér Hammad Khan k tomu řekl: "Vláda si zřejmě myslí, že mladí Pákistánci říkající slova jako 'Tálibán' nebo 'lesba' představují závažnější nebezpečí, než kulky a bomby, kterým se v zemi den po dni dostává stále větší legitimity. Krom toho, že jde o nedemokratické omezování svobody projevu, toto rozhodnutí ukazuje pohrdavost, s jakou vláda pohlíží na místní filmovou kulturu a liberální myšlenky tváří v tvář rostoucímu extremismu a nesnášenlivosti."