Jaké počítačové hry dělají muslimové?

Své působení na tomto blogu jsem zahájil malou sérií článků o kinematografiích muslimských zemí a trochu jsem se otřel i o populární hudbu, která v těchto končinách vzniká. Dnes se chci podívat na zoubek tomu, jak se v některých zemích obývaných muslimy daří dalšímu důležitému odvětví současné pokultury, jenž je ovšem docela mladičké a dosud ne všemi považované za zábavu hodnou bližší pozornosti - počítačovým hrám.

Garshasp aneb Princ z Persie ještě perštější...(c) Fanafzar

Doma i venku

Zatímco nějakou arabskou či tureckou písničku už asi slyšel skoro každý a řada mezinárodně oceňovaných íránských filmů prostě nemohla uniknout žádnému alespoň trochu náročnějšímu divákovi,  o počítačových hrách s původem v muslimském světě slyšeli povětšinou jen ti, co po nich vysloveně pátrali. I když možná už i nějakou hráli a ani o národnosti jejích tvůrců neví - hry jsou holt daleko globalizovanějším produktem než filmy nebo písně a ty ambiciózní se většinou snaží být co nejvíc "mezinárodní", na otisk místních kultur naopak sází ty tituly, které by v zahraničí neuspěly a tak se alespoň snaží vyjít vstříc domácím zájemcům. Nebudu se pokoušet zastírat, že jedním z důvodů, proč je "muslimských" her na celosvětovém trhu nevelký počet, je jejich povětšinou nedostatečná kvalita (zejména technická) a tím pádem i takřka nulová konkurenceschopnost. Muslimští herní vývojáři si své limity uvědomují a ani příliš velké ambice nemívají. Často se spokojují právě s vývojem technologicky nenáročných titulů, které uspokojí krajany reáliemi a tématy dotýkajících se místního kulturního prostředí nebo islámu. V krajích Blízkého východu a Severní Afriky chybí herním tvůrcům finance, obchodní kontakty na velké distributory a investory a především profesní zkušenosti, jež jsou nakonec nejdůležitější ze všeho.

Domácí hráč může nostalgicky zavzpomínat, jak bídně vypadaly české hry do doby, než se objevila Operace Flashpoint, Hidden & Dangerous, Mafia, Vietcong a jiné mezinárodně oceňované hity špičkových kvalit - vlastně po celá 90. léta bylo na poli digitální zábavy slůvko "české" synonymem pro "technicky notně zastaralé" a mnohdy i "mizerné naprosto ve všech ohledech" a vrcholem zábavy byla adventurní série Polda, neboť v jakž takž snesitelném řemeslném zpracování nabízela české reálie, český dabing a český humor. Právě vzpomínka na batolecí léta domácí herní tvorby by měla člověka přesvědčit, že rozhodně není na místě nad současnými pokusy z muslimského světa lámat hůl - tam se totiž hry dostávají z plenek teprve nyní (vyvojáři se do nich vážněji pustili až po roce 2000), nebatolí se o nic hůře, než kdysi ty české a naopak je v nich vidět silný potenciál notně povyrůst.

Digitální intifáda

Nejpopulárnějším muslimským vydavatelem her je v očích průměrného Zápaďana pravděpodobně ší'itské islamistické hnutí Hizballáh, neboť jeho povšechně primitivní střílečky s arabskými "mučedníky" bojujícími proti zavilým Američanům nebo (častěji) Izraelcům nemohly uniknout pozornosti západních médií. Jmenujme alespoň tituly Special Force (2003) a Special Force 2: Tale of the Truthful Pledge (2007), které staví hráče do role bojovníka Hizballáhu likvidujícího izraelská vojska v Jižním Libanonu - druhý jmenovaný je přitom očividně pouze nepovedenou pirátskou modifikací kultovní FPSky Far Cry. K palestinsko-izraelskému konfliktu se zase váže původem syrská hra Under Ash (2001) a její pokračování Under Siege (2005) vyvinuté společností Afkar Media.

Arabové však nevytváří jen takové politicky nekorektní a "zlé" hry (ty lze beztak částečně chápat jako odpověď na protimuslimský a protiarabský propagandistický tón přítomný v nekonečné řadě her západních, ať už profesionálních, nebo amatérských) - například zmínění Afkar Media krom Under Siege vyvinuli i real-timeovou strategii Quraish (2007; video zde) mapující válečné výpravy prvního století islámské historie, či dungeon Victory Castle. Egyptská společnost Timeline Interactive pronikla rovnou do herní první ligy, když ve spolupráci s mexickými Immersion Games vyvinula oblíbenou konzolovou akci CellFactor: Psychokinetic Wars. Nejnadějněji to ovšem pro rozvoj herního průmyslu vypadá ve dvou zemích, které už jsme mohli pochválit pro jejich vcelku vyspělé kinematografie - v Turecku a v Íránu.

Hry alla turca

Turecko se svou mladou a vzdělanou populací představuje zemi s poměrně silnou hráčskou základnou a součástí Blízkovýchodní technické univerzity v Ankaře je i Centrum animačních technologií a herního vývojářství, vývojáři tam nicméně stále ještě nemají úplně dokonalé zázemí. Sitauce tedy v minulých letech vypadala tak, že talentovaní vývojáři buďto působili v zahraničí (například turečtí bratři Cevat, Avni a Faruk Yerliovi založili v Německu studio Crytek proslavené špičkovými tituly Far Cry a Crysis), nebo se ve skromných podmínkách a se skromnými ambicemi pokoušeli tvořit hry určené pouze pro lokální trh.

^{Turecká hra SüpeCan}

Stejně, jako tomu bylo v Česku, i turečtí tvůrci se nejprve vrhali hlavně do technicky nenáročných a oblíbených point-and-click adventur, jakou byla třeba Lanetin Hikayesi (2002). V roce 2005 se pak objevil první turecký 3rd-person-shooter nazvaný Pusu: Uyaniş. Hra s jednoduchou hratelností založenou na prostém pobíhání, střílení a řešení primitivních puzzlů by při srovnávání produkčních hodnot neobstála ani v konkurenci o čtyři roky staršího Maxe Paynea, nicméně domácí hráče určitě neurážela a nabídla jim alespoň kus ryze tureckého prostředí a tajuplný detektivní příběh.

To survival horor Kabus 22 z roku 2006 již vypadal na pohled důstojněji a byl distribuován i v zahraničí (včetně Česka). Jeho zjevnou slabinou je zastaralý koncept (člověk si hned vzpomene na Resident Evil 3: Nemesis) a značná jednoduchost logických hádanek. Příběh se odehrává v blízké budoucnosti, kdy je svět (či alespoň Turecko) pod nadvládou podivného mesianistického kultu a po ulicích istanbulské čtvrti Kadiköy pobíhají roztodivná monstra. Hráč hraje střídavě za tři postavy, z nichž každá ovládá jiné techniky vhodné k likvidaci dotěrných slizounů - od klasických střelných zbraní přes bojová umění až po magii. Demoverzi hry si můžete stáhnout zde a bonusovou stand-point střílečku K 22: Demolitin Day, vzniklou z propagačních účelů zase zde.

Zajímavý osud má středověké freeform RPG Mount&Blade (krabicová verze vyšla celosvětově v roce 2008, ale titul byl po internetu dostupný již roku 2006), u jehož zrodu stále manželská dvojice Armağana a İpek Yavuzových. Hra přes slabou grafiku zaujala originalitou a propracovaným fikčním světem a obdržela četná uznání od zahraničních recenzentů; její rozšířená verze s podtitulem Warband (2010) se dokonce stala jednou z nejstahovanějších her na distribučním systému STEAM, přičemž za sebou nechala mnoho daleko nákladnějších projektů se zvučnějšími jmény. Mount&Blade ostatně opěvují i čeští hráči - publicista Lukáš Grygar jej v recenzi pro portál Hrej.cz nazývá jednou z nejlepších her současnosti a na závěr glosuje, že právě díky takovým titulům "máme zmapováno herní nebe". V jednom z několika pochvalných komentářů na české herní databázi se zase praví: "Jedinečnost titulu spočívá v originalitě myšlenky, takové RPG tu zkrátka ještě nebylo a jen tak nebude. (...) Bitva v M&B je kapitolou sama pro sebe. Lepší boj jsem jednoduše nezažil, vše působí nesmírně prostě, ale přitom realisticky a přirozeně. Prostředí kolem vás žije vlastním životem, nečekejte proto žádnou One-Man-Show." Trial verze Warbandu je k dispozici zde.

Nejplodnějšími tureckými vývojáři jsou prozatím lidé z istanbulského studia Sobee, které v roce 2009 koupila společnost Türk Telekom. Do jeho tvorby patří MMORPG Istanbul Kiyamet Vakti (2007), populární multiplayerový fotbal I Can Football (2009) distribuovaný též v Egyptě a Saúdské Arábii a jeho aktuálním počinem je dětská akční arkáda Süpercan vyvinutá ve spolupráci s komiksovým vydavatelstvím MARVEL pro portál TTÇocuk. Hra v sobě nese enviromentalistické poselství, neboť se v ní jedná o boj komiksových postaviček proti zlým robotům ničícím lesy.

A protože v Turecku je i silná komuniata onlineových hráčů, společnost Céidot Game Studios se zaměřuje i na hry tohoto typu.

Konkurence perských princů

Zatímco Turecko je zemí vcelku svobodnou, otevřenou a částečně i pozápadněnou, íránská vláda si zakladá na ostentativním nepřátelství vůči všemu západnímu a tuhých represím vůči vlastnímu obyvatelstvu, které zahrnují i přísnou cenzuru. Člověk by řekl, že v takové zemi se počítačovým hrám nemůže pranic dařit. Nicméně skutečná situace jde proti očekávání a jak popisuje Pavel Dobrovský ve své tři roky staré reportáži pro časopis LEVEL, herní kultura má v Íránu dobré základy a jeho obyvatelé mají přístup jak k odpovídajícímu hardwaru, tak i nejnovějším západním titulům (údajně s jen cca dvoutýdenním zpožděním). Mullové dbající na přísné dodržování jejich interpretace islámského zákona jsou v případě her očividně o něco schovívavější, než třeba u filmů, ale i jim se zásahy cenzorských "nůžek" nevyhýbají. Specifickou komplikací pro íránský herní průmysl jsou mezinárodní obchodní sankce, které vývojářům značně omezují přistup k technologiím. I tak jim odhodlání prosadit se nechybí.

^{Íránská hra Garshasp}

V roce 2009 se na německém Gamesconu, největším herním veletrhu v Evropě, objevil i stánek Íránské národní nadace pro počítačové hry. Cílem této organizace přímo podporované íránským Ministerstvem kultury a islámského vedení bylo navázat obchodní kontakty se západními společnostmi a předvést světu, že íránští vývojáři mají hráčům co nabídnout. Představitelé nadace zdůrazňovali především skutečnost, že v íránských hrách se důsledně zužitkovává bohatá perská mytologie a kultura a dokonce v rámci blízkovýchodního regionu označili Írán za rodíci se herní velmoc. Vpodstatě se dá říct, že příliš nepřeháněli.

Tehdejší Gamescon byl asi první příležitostí, při které se o íránských hrách v západním tisku nemluvilo jen kvůli jejich politickému podtextu. Poprvé se totiž o hrách vyrobených v této islámské republice psalo o dva roky dříve v kontextu s vydáním střílečky Special Operation 85: Hostage Rescue, za níž měla stát Asociace islámských studentských unií. Hráčovým úkolem měla být záchrana íránských jaderných vědců unesených do Izraele a také patřičné vykonání pomsty na izraelských a amerických vojácích. Na internetu je dostupné jen krátké video, nikoli však hra samotná a pravděpodobně se (tak jako v případě libanonského Special Force 2) jedná jen o nějakou modifikaci hry již zavedené.

Pokud jde o hry, jež byly v Íránu vyvinuty od píky a na ničem neparazitují, lze jmenovat například akční sérii (momentálně trilogii) Quest of Persia, jež se v každém svém díle nějak otírá o perskou historii. První díl, spadají žánrově pod kategorii FPS, nesl podtitul "The End of Innocence", vyšel v roce 2005 a stal se první čistě íránskou hrou využívající 3D grafiku. Pro tu tvůrci vyvinuli vlastní engine QoP s nízkými nároky na hardware. Výsledek se pochopitelně po technické stránce nemohl vyrovnat tehdejším produkcím zkušených světových studií, ale domácí hráče příběh inženýra Arashka a archeoložky Layly z období íránsko-irácké války zaujal a The End of Innocence nakonec posbíral mnoho místních cen.

O tři roky později vyšel druhý díl - žánrem tentokráte šermířská bojovka sledující bojovné snahy perského krále Lotfali Khana Zanda, jehož jméno také posloužilo jako podtitul. Hra si zakládala na zakomponování čistě perských reálií namísto vsazení příběhu do jakéhosi blíže neurčeného pohádkového orientu (což je typické pro západní hry typu Prince of Persia), nicméně po stránce produkčních hodnot působila poněkud dřevně. V této oblasti dosáhnul znatelného zlepšení třetí díl jménem Nader's Blade z roku 2009, jenž byl v Íránu vyhlášen za nejlepší hru roku a trhal prodejní rekordy.

Nadějným projektem bylo RPG Age of Pehlivans, jehož vývoj byl bohužel zastaven pro nedostatek prostředků.

Pozornosti západních hráčů by jistě neměl uniknout poměrně zdařilý klon playstationovského God of War, nazvaný Garshasp. To je zároveň jméno mytologického perského netvorobijce, o němž jsou zmínky už v posvátné zoroasteriánské Avestě, ale jeho dobrodružství barvitěji rozvedl až muslimský básník Firdausí v monumentálním eposu Šáhnáme. V roli Garshaspa musí hráč přeskákat přes spoustu plošin, překonat řadu smrtících pastí a hlavně pobít zástupy monster, aby se nakonec mohl postavit démonu Hitaspovi, jenž zabil jeho bratra a ještě mu zcizil jeho magický palcát. A to vše prosím v působivém grafickém balení (na současnou špičku sice zdaleka nedosáhne, ale ostudu taky nedělá) a s chytlavou hratelností.

Krom atmosferického perského prostředí sice není na Garshaspovi nic originálního, přesto jej lze prohlásit za hru docela zábavnou a vydařenou i bez chápavého přihlížení k podmínkám, v jakých vznikal. Šlo totiž o debutový projekt společnosti Fanafzar Game Studios, jejíž tvůrčí tým je vesměs složený z vysokoškolských studentů bez předchozích vývojářských zkušeností. Kvůli zmiňovaným obchodním sankcím navíc autoři museli při tvorbě použít volně dostupný software (hra běží na freewarovém enginu OGRE3D) a potřebné know-how mohli čerpat vlastně jen z internetu.

Do oblasti onlinových her Írán vstoupil v minulém roce s browserovou strategií Asmandez.

Sečteno a podtrženo, i v muslimských zemích zemí žije spousta kreativních lidí schopných tvořit kvalitní a zajímavé hry, a to i přes spoustu problémů, se kterými se musí potýkat. V Turecku a Íránu již rozvoj herního průmyslu nabírá slušné obrátky a tyto země mají reálnou šanci světové herní vody trochu zčeřit. A snad na to nezůstanou samy. Tvůrci z Evropy, Severní Ameriky a Japonska už dlouho nějakou důstojnou konkurenci potřebují a Čína s Indií už si také pomalu brousí klávesnice...