Zhruba před týdnem zveřejnila paní Kateřina Kaltsogianni svůj blog s názvem „Za gendery můžeme my ženy“. Mimochodem velmi povedený. Jeho název si však přímo říká o rozvedení v širší úvahu a já tomuto pokušení neodolala.
Zájemci si mohou celý zmiňovaný článek přečíst zde. Píše se v něm o chlápkovi, který se někdy obléká jako muž, jindy jako žena. Což by zase nebylo nic až tak mimořádného. Ale on je to koumes, a tak místo toho, aby jednoduše řekl, že mu to tak vyhovuje (nic proti tomu), vytvořil teorii o své bezpohlavnosti a o tom, že oblečení je v podstatě jen materiál zakrývající tělo. Trochu to připomíná člověka, který se nechce mýt, a tak si vymyslí teorii o prospěšnosti života v humusu.
Podle toho, co jsem si přečetla ve zmiňovaném článku mé jmenovkyně, usuzuji, že jde o člověka s poruchou pohlavní identity (jak jinak hodnotit někoho, kdo sám sebe považuje za bezpohlavního) a „sociálního exhibicionistu“ snažícího se zaujmout opravdu za každou cenu. Což je možno považovat pro změnu za jistý druh poruchy psychické. Kterou je ostatně také jeho nekritické vnímání vlastní dokonalosti a výjimečnosti. Zkrátka takový hodně porouchaný jedinec.
Ovšem i takový človíček může občas vyslovit zajímavou myšlenku. To, když prohlásil, že za gender mohou ženy, protože začaly nosit kalhoty. Zatímco s druhou částí tohoto tvrzení lze jen těžko souhlasit, na té první něco bude. I když v jiném smyslu, než autor výroku zamýšlel. Ženy totiž opravdu za gender mohou. Kdyby totiž neexistovaly, nebyl by ani žádný genderový problém a s ním související teorie.
Ještě lepší by ovšem bylo, kdyby neexistovali ani muži. Pokud totiž považujeme muže a ženu za krajní hodnoty na stupnici mužnosti/ženskosti, mezi kterými se pohybují všechny ostatní doposud známé gendery, tak musíme dojít nutně k názoru, že muž a žena jsou z pozice genderové pestrosti gendery extrémními a tedy pro společnost velmi nebezpečnými. Všechny ostatní gendery jsou navíc definovány relativně k mužům a ženám jako ke genderům referenčním. Po jejich odstranění by tedy bylo konečně možné všechny gendery předefinovat nezávislé na jejich vztahu k mužství/ženství a tedy skutečně objektivně. Vznikla by tak genderově vyvážená společnost, ve které by byli všichni jedinci označováni jako „to“.
To by sebou pochopitelně přineslo i celou řadu dalších pozitivních změn. Třeba problém platové diskriminace by byl vyřešen jednou pro vždy. A jako mávnutím kouzelného proutku by zmizely i fronty před dámskými veřejnými záchodky. Byly by totiž jenom jedny a ve frontě by pěkně za sebou a genderově vyváženě stála všechna „to“ bez rozdílu.
Ale není vše jen růžové. Určité trable by mohly nastat při rozmnožování. Při neexistenci mužů a žen by se častěji stávalo, že by se potkávala při intimních hrátkách dvě „to“ neschopná svoji společnou sexuální aktivitou přispět k lidské reprodukci ani kdyby se rozkrájela. Jistě, je velkou ostudou lékařské vědy, že si s takovým banálním problémem ještě nedokázala poradit a „to“ s penisem není dosud schopno odnosit a porodit jiné „to“, stejně jako „to“ s vagínou produkovat sperma. Jako bychom nežili ve 21. století. Ale nedá se bohužel nic dělat a nějakou dobu by se musela v rámci reprodukčního procesu rozlišovat „to“ se samčími a samičími pohlavními orgány.
To je ale jenom jedna jediná drobná vada na kráse, která bude časem nepochybně vyřešena. Hodně by tomu pomohlo, kdyby se političtí reprezentanti pokrokového světa sjeli na nějakou „genderovou konferenci“, kde by si odstranění genderové diskriminace v lidské reprodukci odhlasovali a zároveň stanovili termín, do kdy se tak stane.
Je zřejmé, že odstraněním mužů a žen ze společnosti by se nám otevřely lákavé perspektivy. Jen aby se to nezvrtlo. Aby se po čase nenašlo nějaké „to“, které by se považovalo za „neto“ a později třeba jiné „to“ tvrdící o sobě, že je „to s prvky neto“, nebo ještě jiné „to“ prohlašující, že není ani jedno z toho a že se časem rozhodne, čím vlastně bude. Pak by se totiž mohl objevit zase nějaký „sociální exhibicionista“ a tvrdit, že za to může „to“. Ale za to bychom už my ženy vážně nemohly...
