Toto je můj výběr nejlepších letošních alb bez pořadí a s ukázkami. Pokud máte jiné tipy a doporučení , pište do komentářů, rád si je také poslechnu.
Janelle Monáe - The Archandroid
Jeden z letošních objevů. Živý důkaz toho, že R´ n´B nemusí vždy znamenat unifikované vytí s doprovodem připomínajícím buď romantický klavír Jiřího Maláska nebo návštěvu Matějské pouti. Jedná se o nesmírně ambiciózní koncepční album se sci - fi příběhem. které trvá přes sedmdesát minut. O tom, že se podařilo , svědčí i to, že se při poslechu nenudí ani barbar jako já, kterého texty příliš nezajímají a sci - fi už vůbec ne. Příjemně se zde obměňují styly a tempa a skladby jsou pořád spíš písničky, než hlasové exhibice, které se jinak v tomto žánru objevují dost často.
Vampire Weekend - Contra
O tom, že je nějaká kapela skutečně talentovaná a významná svědčí mimo jiné dvě věci. Zaprvé dokáže měnit svůj zvuk aniž by naštvala svoje fanoušky nebo se objektivně zhoršila. To se Vampire weekend rozhodně povedlo. I když jsou skladby z Contra v porovnání s první deskou v průměru delší a méně přímočaré, neztratilo se nic z jejich hravosti a nakažlivé dobré nálady. Druhá věc typická pro dobré kapely je, že do ní začnou navážet pitomci. No a některé námitky, které zazněly proti Wampire weekend, jako například že pocházejí z bohatých rodin, nebo že drze vykrádají černošskou hudbu, dokládají, že i tahle podmínka je splněna.
Holy Fuck - Latin
Název téhle skupiny přesně vystihuje moje pocity z jejich vystoupení na Rock for People v roce 2008. "Sakra, co to je? On mě to úplně vcuclo! Ty jo, to je dobrý..." Sestava bicí, basa a několik "škatulek, které dodnes nedokážu pojmenovat , zní skutečně originálně. Jejich v podstatě jednoduché instrumentální skladby posluchače zároveň tak trochu hypnotizují a zároveň úderným rytmem vyzývají k tanci. I na letošní desce to funguje výborně.
Aloe Blacc - Good Things
Těžko bych na začátku roku hádal, že do tohoto výběru zařadím album ve stylu klasického soulu ze sedmdesátých let, ale nakonec to tak dopadlo. Zajímavostí je, že Aloe Blacc byl doposud znám jako rapper, ale umí i výborně zpívat, což kromě desky přikládá i přiložené video z koncertu. Skladby jsou velmi vyrovnané a i texty se drží na dobré úrovni, takže se vlastně dost těžko hledá, co by tomuto albu šlo vytknout.
MGMT - Congratulations
Tato deska má s deskou Aloe Blacca společné dvě věci: je to překvapení a je to retro. Je to ale dost nepříjemné překvapení pro posluchače, kteří tuto skupinu znali pouze předloňských hitovek Kids a Time to pretend, protože ti je na téhle desce vůbec nepoznávali. Kdo si však jejich minulou desku poslechl od začátku do konce, ten by neměl být až tak úplně všoku. Jejich současný styl, celkem staře znějící psychdelický rock, inspiroval mnoho recenzentů a fanoušků k obratům typu "komerční sebevražda", "zrada" a podobně. Kdo si však album poslechne bez očekávání rádiových hitů, ten podle mě uzná, že obsahuje celou řadu velmi příjemných písniček.
The National-High violet
Tohle album se asi bude v podobných výběrech vyskytovat nesmírně často. Přitom je poměrně náročné a vyžaduje pozorný poslech. Osobně bych ho popsal jako takovou romantiku pro dospělé - nezískává si obecenstvo nějakou divokostí, rozjařeností nebo naopak cukrováním. Je celkem konzervativní a poklidná. Ale přesto dokáže výborně pracovat s atmosférou a zpěvák Matt Berninger má i přes svůj nenápadný zevnějšek obrovské charisma. Poetické texty a ležérní přednes mu dodávají image melancholického umělce, aniž by působil trapně nebo směšně.
