Zase ten (blbej) Valentyn?

Mnohymi svatek oslavovan, mnohymi zase proklinan. Zatimco jedni jsou zavaleni kyticemi ruzi, plysaky posetymi srdicky ci zahaleni do vyzyvaveho pradylka, druzi se mozna trochu kaboni, protoze treba zrovna zadneho “Valentyna” nemaji, nebo je ten jejich akorat vytocil do nepricetnosti anebo proste tenhle svatek zkratka a dobre nemaji radi. Tak ci onak, i ja jsem donedavna patrila spise do te druhe kategorie… do doby, kdy se mi stala tahle prihoda...

Chystala jsem se akorat na dvoutydenni vylet do Dominikanske republiky. Pozorne jsem procitala vsechny mozne turisticke pruvodce a do kufru jsem hazela jednu nezbytnou vec za druhou: slovnik, plavky, opalovaci krem, protiprujmove pilulky, repelent... Pro jistotu jsem take zasla k panu doktorovi pro “vcelicku” proti malarii, protoze nekolik mesicu pred mym planovanym odjezdem se ji nakazilo nekolik desitek turistu; z vlastni zkusenosti uz vim, ze komari na me zkratka a dobre “leti”, takze jsem nechtela nic nechat nahode. Uz jsem malem chtela spokojene zavrit kufr a hodit nohy na stul, kdyz vtom jsem si uvedomila, ze mi jeste chybi jedna, pro me naprosto nepostradatelna vec – klobouk! Matka priroda byla s pigmentem v mem pripade hodne setrna, .takze kdyz jsem se o prazdninach chodila koupat k rybniku, moje kamaradka, ktera byla na druhe strane, mne vzdycky bezpecne poznala – pry moje beloucka pokozka doslova hazela prasatka. Slunicko mam rada, ale vetsinou se pred nim stejne schovavam ve stinu slunecniku, protoze uz moc dobre vim, jakou paseku mi dokaze udelat svymi paprsky na moji albinkovske pleti.

Nevahala jsem tedy ani minutu a skocila do moji stare Hondy. Bez klobouku se domu nevracim!

Kdyz jsem otevrela dvere nakupniho strediska, v tu ranu mi doslo, ze v zapalu cestovni horecky jsem jaksi pozapomnela, ze je 14. unora. Valentynska manie ovladla cele nakupni stredisko, snad i vcetne garazi a verejnych zachodku. Kam se clovek podival, vsude visela cervena srdicka vsech moznych velikosti, balonky s napisem “I love you” a plysaci vyzyvajici a vselijak se svudne sklebici. Zamyslene jsem bloumala z obchodu do obchodu a moje puvodni nadseni pomalu ale jiste vyprchavalo. A klobouky nikde. “Dobra, zkusim jeste jeden obchod a kdyz ani tam nic nenajdu, pojedu domu”, unavene jsem si pomyslela.

Prodirala jsem se dalsi dzungli opicek a medvidku a pomalu uz jsem si zacala pripadat jako slavny Lovec Pampalini... A ejhle! Konecne vesak s klobouky! Jeden po druhem jsem si tedy nadsene zkousela. Plateny, slameny, kostkovany, s masli, bez masle, s puntiky, bez puntiku... Nakonec me zaujal ten, co mel kolem sveho obvodu uvazanou masli. S tim vsak nastalo i moje male dilema: modrou nebo ruzovou? Chvilku jsem vahala, ale pak jsem se rozhodla jeste poohlednout po nejakych trickach a mezitim popremyslet, ktera barva se mi bude lepe hodit do meho vyletniho satniku. Kousek jsem poposla a vsimla jsem si, ze u pokladny stoji nejaky pan a pozoruje kazdy muj krok. “Ty klobouky ti moc slusely”, oslovil mne. S usmevem jsem mu podekovala, ale pro jistotu jsem radeji zrychlila moje zelvi tempo. V teplakach a s vrabcim hnizde na hlave jsem si opravdu pripadala nesmirne neodolatelna.

Dosla jsem skoro az na druhy konec obchodu a zamyslene si prohlizela tricka a topiky, kdyz vtom za sebou najednou uslysim ten znamy hlas. “Nezlob se, ze otravuju, ale ty klobouky ti opravdu moc slusely.” Nechapave ziram na toho clovicka. Vypadal trochu nervozne, ale odhodlane pokracoval dal. “Nemam letos komu dat Valentyna, a tak jsem ti alespon koupil jeden z tech klobouku.” Zatimco ja jenom nevericne zirala a chtela se stipnout, jestli se mi to treba cele nezda, mily pan mi podal igelitku a zmizel. Jeste chvilku jsem stala jako solny sloup a pripadala si jako Alenka v risi divu, nez mi doslo, co se vlastne stalo. Nakonec jsem tedy trochu vahave nakoukla do tasky. Opravdu tam byl klobouk. Dokonce ten, ktery jsem si chtela koupit, jenom jsem nevedela zdali s modrou ci ruzovou masli. Pan se tedy trefil do cerneho. Modra se prece jen lepe hodila k mym modrym ocim a karibskemu mori a obloze.

Uz ani nevim, jak jsem se pak odpotacela k autu. Klobouk v Karibiku poslouzil svemu ucelu a ja uz se od te doby nemracim na valentynske opicky a medvidky pri vzpomince na tuhle milou prihodu. A hlavne doufam, ze ten pan uz nebeha s igelitkou po obchodaku a ze driv nebo pozdeji nasel tu svoji Valentynku.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Clanek vysel take ve volnem prekladu v dnesnim Christian Science Monitor:

http://www.csmonitor.com/2008/0213/p18s05-hfes.html