Pět mladých, krásných a svižných námořníků

Loni jsme se s mou kamarádkou Petrou rozhodly vyrazit na výlet na jih, do mexického Caba. Vydaly jsme se do pouště mezi obří kaktusy. Okoštovaly několik druhů tequilly. Ale hlavně nás zlákalo moře a dvě jachty America's Cup, které zrovna zakotvily právě v tomhle přístavu. Cíl byl jasný - vyhrát závod nad druhou jachtou. Pod dozorem pěti mladých, krásných a svižných námořníků jsme ještě s dalšími čtyřmi soutěžícími zaujali naše čestná místa na lodi a s vervou jsme tahali za lana a poctivě plnili všechny jejich pokyny. Potom jsme se všichni poplácali po zádech, když naše jachta jako první doplula k vítězné bóji.

Ve chvílích, kdy naši loď unášel jenom svěží jižní vítr, jsem se zapovídala s jedním z těch mladých, krásných a svižných námořníků. Byl původně z Austrálie a za svých dvacet let života stihnul nasbírat spoustu razítek v jeho cestovním pase. Měl spalenej nos, na nohou ošoupaný žabky a na další štaci se chystal někam do Kanady. Tenkrát mě asi poprvý doopravdy napadlo, že by nebylo špatný, kdybych se mohla do někoho převtělit, přesněji řečeno do tohoto svobodomyslnýho žabáka. S Petrou zase koketoval sám kapitán, a ta mezitím ještě ochotně pózovala za kormidlem pro mladou slečnu s fotoaparátem.

Když jsme si potom fotky prohlížely, bylo jasné, že ty nám v našich fotoalbumech rozhodně nesmí chybět. Ještě s námi lomcovala ta koňská dávka adrenalinu a bylo nám jedno, že na spoustě fotografií vlastně ani vůbec nejsme. Souhlasně jsme kývly na slečnu s fotoaparátem, že si to jedno cédéčko vezmeme a pomalu jsme začaly přemítat, kolik budeme muset koupit rámečků, určitě modro-bílých, ty se budou hodit nejvíc.... když vtom nás slečna vytrhla z našich myšlenek a uzemnila nás sumou tak závratnou, že ani při koštování tý tequilly se mi hlava tolik nezatočila. Že bychom si koupily jenom pár fotek? Hned nám ale došlo, že takový kauf by se prostě nevyplatil. A foťáky nám na plachtenici nedovolili vzít, takže jsme neměly momentku ani toho racka, co si to kolem nás na moři kroužil. Naše úsměvy v mžiku ztuhly. Co teď?

Kdybychom tenkrát u sebe měly tolik bankovek, snad bychom je jí i daly. Byl to ale náš poslední den v Cabu, kreditní karty jsme nechaly v hotelu a hotovost jsme měly už zhruba jen na taxi na letiště. Suma sumárum, dohromady jsme daly pouze zhruba třetinu té závratné sumy. Slečna kroutila hlavou, že to v žádném případě nepřipadá v úvahu a alespoň nám ze soucitu darovala jednu společnou fotografii s těmi pěti mladými, krásnými a svižnými námořníky. Jenže to je asi jako když mi někdo dá čtvereček nejlepší švýcarský čokolády - a pak přede mnou vyhodí ten zbytek do koše.

Slečně už viditelně docházela trpělivost zatímco naše tváře zachvátil pravý a nefalšovaný teror. Dál jsme tam nehybně stály a pevně se držely té skříňky, asi jako tonoucí na Titaniku, a orodovaly a naléhavě prosily, ať je slečna tak hodná a přijme tu naši almužnu, že jí budeme navždy vděčný a Pan Bůh jí to oplatí na dětech, protože bez těch fotek zkrátka a dobře nemůžeme z Caba odjet.

Po našem naléhavém úpění bylo po chvilce vidět, že přece jen trochu pookřála a nakonec tu naši almužnu přece jen akceptovala. S obrovskou úlevou jsme jí vysázely peníze do posledního drobáku a zamávaly na taxi. Pan řidič nevěděl, že máme prázdný kapsy, to jsme mu prozradily až u hotelu, ale cestu jsme mu samozřejmě zaplatily z toho zbytku, co zustal na pokoji v trezoru.

Večer jsme se pak vydaly na oslavu narozenin jednoho z těch mladých, krásných a svižných námořníků. S Petrou jsme si nechaly namíchat drink zvaný "Stinky Pinky", tedy v překladu "Smradlavý Malíček". Nevím, kdo přišel na takový název, vždyť ten nápoj voněl jako rozkvetlá louka. Pak jsme si daly rum, jak jinak. To se přece sluší a patří, když jste ve společnosti pěti mladých, krásných a svižných námořníků.