Ta nase kuchyne ceska aneb Nemas zase zbytky od nedele?

Obcas tady za velkou louzi uvarim, usmazim nebo upecu nejakou tu dobrutku z ceske kuchyne – gulas, rostenky, rizky ci strudl. A pak se vskutku deji veci :)

Tak treba jednou jsem si udelala rostenky a druhy den si vzala zbytky do prace. Starala jsem se tenkrat o maleho Karlicka, mohly mu byt tak dva roky. Karlicek strasne nerad jedl (a zustalo mu to dodnes). Kazda snidane, obed nebo vecere byly pro nej prevelikym utrpenim. Vselijak se svijel, strhaval si bryndak, sermoval lzickou, a kdyz jsem se k nemu jen na chvilku otocila zady, tak jidlo s sibalskym vyrazem v obliceji hazel na zem a radoval se, jak na me zase vyzral. Hlavne nenapadne! Vysvobodila jsem jej tedy z jeho mucednickeho kresilka, strcila mu do ruky auticko a pustila se do rostenky s ryzi. Karlicek zbystril – samozrejme, ze jidlo na taliri nekoho jineho vypada mnohem zajimaveji! Zvedave me pozoroval me svyma modryma ocima a tak jsem mu dala kousek ochutnat. Auticko razem letelo do rohu a Kaja byl najednou v pozoru jako nejaky vojacek – a s pusou dokoran! Jak mu chutnalo! A to jsme ho pritom nijak neodbyvali takovou tou pro dospelaka nepozivatelnou detskou stravou zakoupenou v obchode; jeho maminka vetsinou uvarila a namixovala cerstvou zeleninu ci maso; nakrajenym ovocem se vetsinou nakrmil sam (tedy kdyz ho zrovna nehazel na zem). Po rostenkach zustal jenom mastny talir; boulicky za usima byly u tohoto smradatka opravdu malym zazrakem. Odmenil mne pak dlouhym odpolednim slofikem a dost casto potom kontroloval obsah meho talire.

Jindy jsme si zase s kamaradkou udelaly rizky s bramborovou kasi. Bydlela jsem v te dobe jeste s moji hostitelskou rodinou a vune smazenych rizku neusla panu domacimu. Jeden jsme mu tedy (s tezkym srdcem) nabidly. Nezavahal ani minutu a po rizku se jenom zaprasilo. Par tydnu nato jen tak mezi reci povida: “Byl jsem dneska nakupovat, v mrazaku mas tvou oblibenou zmrzlinu.... jo, a taky jsem koupil maso na rizky”, zacervenal se. “Ty budes delat rizky?”, zasmala jsem se. Hlavne nenapadne – a mazane. Ale kdyz stravnikum chutna, komu by se jich aspon trochu nezzelelo?

Nedavno jsem si zase v udelala pekac francouzskych brambor s tim, ze si zbytky vezmu druhy den do prace. Chutnaly dobre i v pondeli, v utery to taky jeste slo, ale ve stredu uz jsem se rozhodla, ze si radeji pujdu koupit neco jineho. V kuchynce me akorat zastihl kolega a hned chtel vedet, co mam k obedu. “Aaaaaale, mam tady jeste zbytky od nedele, ale uz na to nejak nemam chut”, odvetila jsem. “To vypada ale dost dobre, co to je?”, kolega dal vyzvidal. “Muzu ochutnat?”, zaskemral. Trochu jsem se zdrahala; prece jen zbytky od nedele v pulce tydne jsou zbytky od nedele. Nicmene kolega se nenechal odbyt a nakonec jsem mu tedy ty oschle brambory vahave dala; hned se do nich nadsene pustil. Jenze on je nejedl, on je primo inhaloval. Asi dva dny pak jeste chodil kolem meho stolu a porad hlaholil, jak moc si pochutnal. “Az budes mit zase nejaky zbytky, nezapomen na me.” A co teprve, kdyz jsem si v mikrovlnce ohrala gulas! Jeho pronikava vune se linula kuchynkou a chodbou a par kolegu jenom mlsne vetrilo. Vzpomnela jsem si na babicku, jak vzdycky hubovala, kdyz za mnou prisla behem obeda na navstevu kamaradka. “Bude ti jenom koukat do talire”, rikavala. Tenkrat mi to nevadilo, ale ted jsem musela dat babicce za pravdu.

Mozna ted namitnete, ze bodejt by jim tyhle ceske dobrutky nechutnaly, kdyz se stejne porad jenom cpou hot dogy a hamburgery. Je sice pravda, ze Amerika je “fast food nation”, ale to neznamena, ze krome tech hambacu se zde neji nic jineho. Nekde jsem cetla, ze napriklad San Francisko je mesto s nejvice restauracemi na jednoho cloveka. Neco na tom bude, protoze tolik rozmanitych kuchyni jsem opravdu nikde jinde neokusila: indicke, thajske, mexicke, cinske, italske, vietnamske, japonske, korejske, brazilske, francouzske, nemecke, recke, polske, ruske, salvadorske, etiopske a ja nevim jake jeste. Ja jsem si treba zamilovala indicke a thajske jidlo. Nekdy si sice clovek pripada jako dracek Soptik, ale o to je to vetsi zazitek. V San Francisku a jeho okoli je i par ceskych restauraci. Nejvic se mi libilo a chutnalo v Little Prague ve meste Davis. Na cloveka hned dychne kus domoviny. Zaclony na oknech, vitrina s brousenym sklem a venku ceska vlajka.

Tuhle jsem se po praci rozhodla zastavit za Karlickem a zjistit, jak se mu vede. Privezla jsem mu jeho oblibeny mlecny koktejl. Tak nevim, jestli mu nejak nesedl nebo se proste nalapal vzduchu jak jsme tak trojcili, ale Karlicek z niceho nic hodil v kuchyni neskutecnou savli. “Co to bylo? Jsi v poradku? Boli te bricho?”, vyjevene na nej koukam. “Ale nic, jsem v pohode. Jenom proste nerad jim”, pokrcil statecne rameny. Tak mam pocit, ze je zase nejvyssi cas na rostenky.