Setkani s americkym zakonem aneb jak me serif po dalnici nahanel

Tak uz se jednoho dne stalo a mne tu byla udelena pokuta za rychlou jizdu. Tedy zadna sranda, co vam budu povidat. Jeste ted se mi trese hlas a kolena pri vzpomince nad blikajicim majackem za mym autem a na vse, co nasledovalo. Nikomu bych to neprala.

Krasne slunecne pocasi jenom svadelo ven, a tak jsme se s kamaradkou vydaly na celodenni vylet do Monterey, libezneho mestecka leziciho jizne od San Franciska. Vzhledem k tomu, ze cesta tam a zpet vyjde na nejakych 360 kilometru, rozhodla jsem se od znameho pujcit jeho nove SUV. Moje stoleta Honda uz totiz mlela z posledniho a nechtela jsem zustat viset nekde na dalnici uprostred naseho jarniho vyletu. Cesta do Monterey probehla bez vetsich zadrhelu, krasne jsme se prosly po plazi, udelaly par fotek, posedely u kafe a pomalu se vydaly zpet na sever.

Vzhledem k tomu, ze byl zrovna svatecni vikend a vsichni vyletnici se vraceli po trech dnech odpocinku zpet domu, asi v puli cesty jsme se dostaly do celkem slusne zacpy. Kalifornie je bohuzel znama nejenom pro zlatou horecku nebo Hollywood , ale take pro svuj neslavny provoz – celkem pet mest (vcetne San Franciska a San Jose ) v tomto state se veslo do zebricku dvanactky mest s nejhorsimi silnicnimi zacpami v cele Americe. Nekonecna kolona se line plazila, a se mnou po chvilce zacali hrat vsichni certi. Kdyz jsme se tedy asi po hodine zase rozjeli, trochu jsem pridala na plyn. Opravdu trochu, alespon tak mi to v tu chvili prislo. Radostne kouknu na ceduli informujici me o tom, ze asi za 15 minut budeme doma a uz se tesim, jak si dam ten zbyly rizek s bramborovym salatem a budu krasne odpocivat. Avsak hned nato neradostne kouknu na zpatecniho zrcatka, ve kterem vesele blikaji modra svetylka. Tak, a je po idylce.

Poslusne tedy hned sjedu na pravy okraj dalnice, sedim v aute, ruce na volante i kdyz nejradsi bych si vysekla poradny policek. Takhle se nechat nacapat primo za humny! Serif se pomalu vyhrabe z jeho blikajiciho vozidla a ja jenom pokorne klopim zrak a nasazuji kajicny vyraz v obliceji. "Ridicsky prukaz, prosim". Bez otaleni jej vytahuji z penezenky a predam jej memu polapiteli. Ten s nim odejde zpet do sveho vozidla, projede mou ridicskou minulost a po chvilce se vraci zpet. Tajne doufam, ze polehcujici okolnosti by mohl byt fakt, ze jsem jeste za rychlou jizdu nikdy nedostala pokutu. "Vis, proc jsem te zastavil?" prisne se me taze. "No za pomalou jizdu to urcite nebude", chce se mi sarkasticky odseknout, ale to bych si tu v zivote nedovolila. Uz to tak je, ze lide tu maji k strazcum zakona velky respekt. Opravdu velky. Poctive se stydim a snazim se mu vysvetlit, ze jsem prosedela hodinu v dopravni zacpe. Je vsak neoblomny a zacina mi nekompromisne vypisovat pokutu. To jsem tomu dala na frak. Co ted? Bylo mi jasne, ze pokuta bude pekne mastna, nehlede na to, ze kdyz tu jedete o 15 mil navic od povolene rychlosti, muze vas pan policajt okamzite spoutat a odvezt do vezeni.

Zoufale se snazim prijit na nejakou originalni vymluvu, ale mozek me na plne care zrazuje. Vymluvy na preplneny mocovy mechyr tu sice obcas zaberou, ale pri pohledu na kamennou tvar meho polapitele je mi jasne, ze bych neuspela. Neumim proste lhat, zvlast jsem-li tvari v tvar zakonu, jeste ke vsemu americkemu. Sazim tedy na stare dobre prislovi, ktere pravi, ze “S pravdou nejdal dojdes” a spoustim proslov, ktery i mne samotnou nacisto prekvapuje.

“Nedavej mi, prosim te, pokutu. Ja vim, ze jsem jela rychle, ale mam od znameho pujcene tohle SUV a nejsem na nej zvykla. Jenom jsem trochu pridala plynu a neuvedomila si, ze jedu nedovolenou rychlosti. Kdyz jedu jenom o neco rychleji v moji Honde, tak to okamzite vim, protoze jak je uz stara, zacne se cela trast a hned je mi jasne, ze mam zpomalit." Co vam budu povidat. Kdo tvrdi, ze s pravdou se nejdal dojde, ten v tom nema moc poradek. Protoze tohle byla svata pravda pravdouci. Moje stoleta Honda se vzdy pri prekroceni povolenych 65 mil za hodinu tak rozklepala, ze jsem se ani nemusela divat na rucicku tachometru, abych vedela, ze mam trochu ubrat. Na rozdil od noveho SUV, ktere jede jako po masle bez jakychkoli varovnych signalu ci pazvuku.

Nasledovala hrobova chvilka ticha, ktera mi vsak pripadala jako vecnost. Treba se ten prisne vypadajici mladenec prece jenom slituje, mavne rukou a pusti me. Ten se vsak misto toho k memu udivu rozchechta na cele kolo: "Prosim te, vzdyt jsem sam mel co delat, abych te dohnal!".

Tak na takovy argument uz jsem opravdu nemela. Ja, ktera ridicak udelala az na druhy pokus? Ja, ktera se jeste na stredni skole nechvala kamaradkami prevadet pres prechod jako nejaky nevidomy? JA? Najednou me presla veskera ma snaha dal panacka presvedcovat a misto toho jsem se na chvilku zacepyrila radosti, ze na me nestacil ani sam serif. To tu jeste nebylo.

Pokuta me nakonec neminula, ale prece jen mi trochu polevil. Nameril mi 86 mil za hodinu, ale na pokutovy listek nakonec napsal, ze jsem jela "jenom" osmdesatkou. Za kazdou mili navic totiz platite o to vetsi pokutu. Dodnes nevim, co me to tenkrat napadlo. Takovy nesmysl - ale ja jej podala s naprostou vaznosti a presvedcivym hlasem. Proste jsem verila, ze me pochopi. Je dobre v neco verit. Paris Hilton s Bibli v ruce nasla ve vezeni Boha. Ja jsem nasla v poste predvolani pred soud, pokutu na $140.00 a vyssi pojistku na auto na tri roky. Ale reknu vam, byl to strasne krasnej pocit polozit toho sebevedomyho serifa na lopatky. Jeste ted se mi trese hlas i kolena - ale ted uz jenom smichy :)