Do letošního roku jsem si poprvé po dlouhé době nevytyčila žádná předsevzetí a cíle. A nakonec to nebyl vůbec špatný nápad. Jak to jen šlo, toulala jsem se (nejen) San Franciskem s tou pomyslnou kytkou ve vlasech... a pááánečku, já viděla věcí!
Tak třeba jednu těhotnou paní, co si to špacírovala po chodníku. Zničehonic si pohladila to svoje bříško a spokojeně se usmála. Byl to jenom zlomek vteřiny, ale dodnes si dokážu vybavit tu její usměvavou tvář.
"Lenko, počkej chvilku!!", zaslechla jsem jednoho dne. Můj americký Pan Tau je pikolík v místním hotelu, kolem nějž každé ráno chodím do práce, a on mě a moji kolegyni pokaždé galantně pozdraví a popřeje nám hezký den. Než jsem se nadála, vytáhl krásnou kytici růží a povídá - všechno nejlepší k narozeninám. Že by zaťukal na svou buřinku a zjistil, že jsem ten den opravdu měla narozeniny? Nakonec jsem zjistila, že mu to prozradil můj kolega. Já stejně pořád ve skrytu duše věřím, že ta jeho buřinka umí abrakadabra, čáry máry podkočáry.
Té mojí kolegyni se také letos narodil první vnouček. Byly jsme ho společně navštívit v nemocnici. Ještě nikdy jsem v rukou nedržela stvoření, kterému jsou teprve dva dny. Před chvilkou prý šíleně řval, i sestřička se podivila, že takový vřískot hodně dlouho neslyšela. Holátko však jenom zakoulelo očima a usnulo mi spokojeně v náručí.
Když už jsem u těch dětí, nemohu neopomenout Karlíka, o nějž jsem se nějakou dobu starala. On se tedy jmenuje Charlie, ale v češtině si přece jen člověk víc pohraje s těmi jmény... Kája, Karel, Karlíček.... Je už z něj malý habáně, který letos začalo chodit do školy, nicméně i tak se za ním jednou za čas zastavím, abych zjistila, jak se mu daří. Když jsme se usadili u něj v pokojíku, automaticky jsem sáhla po knížce s tím, že mu ji přečtu.
"Ne, ne, Lenko, dneska ti knížku přečtu já!" Než jsem se nadála, zabořil prst do prvního řádku a zapomněl na svět kolem sebe. Víte, pamatuji si Karla ještě z dob, kdy ten jeho prst bořil maximálně do jeho dutiny ústní, když mu třeba lezly první zuby.. Takže kdybych v tu chvíli byla třeba kočka, radostí bych předla tak spokojeně a hlasitě, že by možná seismologové zaznamenali v okolí San Franciska mírné otřesy půdy (tedy ne že by to bylo něco neobvyklého).
Když už jsme u těch domácích mazlíčků. Máme doma asi tříměsíčního kocourka, který se mě včera rozhodl potěšit svojí návštěvou. Kde myslíte, že se stočil do klubíčka? Přímo na mém polštáři. Jako kdyby ta potvůrka mourovatá věděla, že já z toho jeho krásnýho kožíšku strašně kejchám, tak proč ještě trochu víc nepošimrat ten můj oteklej nos...?
Pár dnů jsem také v létě strávila v takových Kotěhůlkách, kde dávají lišky dobrou noc. Tedy spíše medvědi. Ráno kohoutí zakokrhání, šum okolních stromů, bublání potoku. Ten horský vzduch se mnou dělal divy... jak si jinak vysvětlit moje "pojď, pavoučku, pojď dál do mojí chatky...?" Jindy mě totiž pouhá přítomnost těchto osminohých návštěvníků spolehlivě zvedá z pohovky, na kterou neusednu zpět, dokud onoho návštěvníka nevyprovodím z bytu ven.
Od paní domácí jsem si vypůjčila kolo. Když jsem se první den vrátila z výletu, zeptala se mě, kam jsem jela. "Sjela jsem dolů k hlavní silnici a zabočila doleva." Paní pokývala hlavou. Druhý den mě uvítala se stejnou otázkou. "Tak dneska jsem sjela dolů k hlavní silnici a zabočila doprava." Ono se totiž ani nikam jinam nedalo jet. Myslím, že už tohle někdo přede mnou řekl, tak se omlouvám, jestli se opakuji. Ale taky si myslím, že v jednoduchosti je krása. Včetně těch cílů a předsevzetí.
