Oda na Facebook

Moje oda neni na manzela, protoze zadneho nemam. Moje oda je na Facebook. Soukromi jsem na nem neztratila, a naopak na nem vyhrabala nevyhrabatelne.

Kdyz jsem se poprve prestehovala do San Franciska, nejaky cas jsem zde vubec nikoho neznala. Az behem studii jsem potkala jednu Cesku, ktera mi casem predstavila dalsi krajanku. Cas od casu jsme poktaly dalsi Cechy nebo Slovaky, ale takovych seznameni bylo poskrovnu; vetsinou jim napomohly jen nahody. A dnes? Staci kliknout na Facebook, najit si nasi cesko-slovenskou skupinu, prihlasit se a prvni patek v mesici prijit do mistni ceske restaurace. V mziku jste v natriskanem Café Prague plne Cechu a Slovaku. Svickova, gulas, pivo, proste jako doma. O tom jsem pred lety mohla jenom snit. Tenkrat se schazela hrstka krajanu u piva; diky Facebooku nase komunita roste jako houby po desti.

Na Facebooku jsem take objevila pani, ktere jsem – ac neumyslne – vyfoukla jeji praci. Nase (krachujici) banka se loni sloucila s dalsi bankou. Vsude chaos a hlavne nejistota, komu prace zustane a kdo pujde z kola ven. Vzhledem k tomu, ze jsme byli v pozici outsidera, radeji jsem si nedelala prilis velke nadeje a zacala jsem premyslet o jinych alternativach. Nejvic me zaujaly letni brigady na Aljasce.

Dva dny pred pohovorem v nove bance jsem se vsak probrala, kdyz jsem v novinach spatrila fotku, na ktere byla dlouhatanska fronta lidi, cekajicich pred pracovnim uradem. Kalifornie v te dobe patrila podle statistik mezi tri americke staty s nejvyssi nezamestnatnosti. Asi diky tomu me zachvatila tsunami adrenalinu, a od pohovoru jsem k memu prekvapeni odchazela s usmevem a dobrym pocitem.

V nove bance uz ale nekoho na mou pozici meli, a aby bylo vse ferove rozhodnuto, i tahle osoba musela delat stejny pohovor. Asi tyden nato mi nova sefova zavolala, ze praci ziskavam ja. Mela jsem radost… ale zaroven zvlastni pocit, ze ted kvuli me nekdo musi hledat novou praci. Vrtalo mi to hlavou, ale diplomaticky jsem mlcela. A tak si rikala, jak asi ta osoba (rikejme ji treba Sara) reagovala, kdyz se tohle dozvedela. Byla jsem zvedava, hrozne zvedava, priznam se. Protoze vim, ze Americani ztratu prace prozivaji casto hodne intenzivne.

Jeden vecer jsem si na Facebooku vsimla, ze moje byvala kolegyne zverejnila par fotek z dovolene. Prohlizela jsem si momentky z plaze, kdyz vtom jsem si vsimla, ze pod nimi je komentar prave od te Sary. Ty dve se znaly s predchoziho zamestnani. Ze zvedavosti jsem klikla na jeji profil, a zjistila, ze je vsem dostupny. Nedalo mi to a zacala si procitat jeji komentare na zdi. A dozvedela jsem se, ze Sara se na "zivotni pohovor" pripravovala pet dnu. A asi dve noci nespala. A ze se pripojila k tem statistikam nezamestnanych… a ze potrebuje dzus s vodkou. Hodne dzusu s vodkou. Nakonec vsak optimisticky dodala, ze s hledanim prace v bance uz konci. Mela uz toho dost.

Jeste nez jsem odcestovala do USA, pracovala jsem jako au-pair v Anglii. Zila jsem s rodinou a starala se o jejich tri deti. Te prostredni holcicce byly tri roky. Jednou jsme byli spolecne na veceri v restauraci a ona si tam z automatu vylovila takoveho miniaturniho medvidka. Ale rozhodla se, ze mi ho venuje, protoze vedela, ze mam par medvidku - talismanu.

Minuly tyden jsem sedela u Facebooku a zniceho nic me napadlo napsat do vyhledavani jeji jmeno. Voila! Vyskocila fotka uz velke slecny. Podle mesta, ktere mela uvedeno v profilu, mi bylo jasne, ze je to ona. Poslala jsem ji jenom kratky vzkaz. Ze nevim, zdali si me pamatuje, byly ji prece tenkrat tri roky. At pozdravuje rodice a sourozence. A ze mam porad toho medvidka, co mi tenkrat dala. Mel svoje cestne misto v moji skolni brasne, hlavne kdyz jsem mela zkouskove.

“Smankote, to vis, ze si na tebe vzpominam!”, mela jsem od ni hned druhy den odpoved. “A na to jak jste se s mym brachou koukali na ten australsky serial.” Nemohla verit tomu, ze mam porad toho medvidka. Mezi pratele si mne nakonec pridala i jeji mladsi sestra; tenkrat ji bylo jenom par mesicu. Od te doby uplynulo asi trinact let. S jejich rodici jsme si parkrat poslali vanocni prani, ale potom jsme na sebe ztratili kontakt. Oni se casem rozvedli a prestehovali. A jinde nez na Facebooku bych je dooporavdy tezko nasla. Moc rada na ten cas v Anglii vzpominam a vzdycky me potesi, kdyz takhle najdu nekoho znameho. Jindy se mi zase prihlasila kamaradka, se kterou jsem si na zakladce nekolik let dopisovala; znami z Kalifornie, kteri se pred lety prestehovali do Japonska; dalsi znami se ozvali ze Seychel; kamarad se studii, ktery prave dokoncil dobrovolniceni v jizni Americe, a dalsi a dalsi.

Mam ted vsak jedno male dilema. Prisla mi ted pozvanka k pratelstvi od jednoho muzskyho, co mi pred lety pekne zamotal hlavu (a asi i ja jemu). Jeden z nas nacal vetu, druhy ji dokoncil. Jenomze tenkrat nam moc nebyly nakloneny hvezdy. On se casem prestal ozyvat a vzhledem k tomu, ze sama nejsem zadna stihacka, nechala jsem to, ac nerada, byt. Jenze on se po nekolika letech zase vynoril a ja ke svymu prekvapeni zjistila, ze se mi pri vzpomince na nej podlomily kolena. Rozum rve “nepridavat mezi pratele, zase ti jen zamota hlavu a zmizi!”, srdce zase “a proc to nezkusit?”. Zatim jsem statecne na strane rozumu. Zatim. Jenze kdo vi. Mozna, ze kdyz poslechnu srdce, budu tady casem psat odu na manzela.

Tak ci onak, rozhodnuti je ciste na me. Koho si mezi pratele pridam a koho ne. Kdo se muze podivat na moje fotky a kdo zase ne. Jak vidite, moje soukromi kvuli Facebooku zatim nijak neutrpelo. Ba prave naopak.