O pracovnim pohovoru a kapesnicku na cele prilepenem

Tak si predstavte, ze byste strasne radi ziskali praci, o ktere jste uz tak dlouho snili. V te divoke kapitalisticke a konkurecni dzungli vybrali prave VAS a pozvali si vas na pohovor. Samozrejme, ze se dukladne pripravite a jeste dukladneji oblecete, abyste na sveho potencionalniho zamestanvatele udelali ten nejlepsi dojem. Upravena a profesionalni vizaz je urcite jednou z nekolika veci, ktere si vas potencionalni zamestnavatel bezesporu povsimne. Inu i ja jsem pred par lety hledala praci. Po skonceni studia mezinarodnich vztahu jsem si, mimo jine, poslala i prihlasku na staz v Evropske komisi ve Washingtonu. Prevelice me lakala prilezitost nahlednout do taju EU, ktere jsem doposud znala pouze ze skolnich skamen ci medii. Pochopitelne jsem tedy zajasala, kdyz jsem se dozvedela, ze asi z tech peti stovek uchazecu vybrali prave me. Muj vysneny pohovor se vsak zmenil v zoufalou scenu, kdy ze sebe stiram cary papirovych kapesnicku za pritomnosti horkokrevne (a znacne vyjevene) Rekyne.

V tu dobu jsem se prave prestehovala do Washingtonu, kde bylo zrovna to nejukrutnejsi vedro, na ktere jsem opravdu nebyla pripravena. Ctyricitky ve smrtici kombinaci se zakernou vlhkosti mne zaskocily natolik, ze muj vysneny pohovor se nakonec zmenil v jedno velke a nedobrovolne fopa.

To vyjdete z klimatizovaneho bytu a za dve minuty se doslova koupete ve vlastnim potu. Ja jsem tedy cestou na pohovor absolvovala takovou asi 20-minutovou lazen, takze kdyz jsem se z poslednich sil doplazila k budove Evropske komise, vylovila jsem z moji kabelky par papirovych kapesnicku, abych se v ramci moznosti trochu osvezila a ten ohavny pot z cela setrela. Musela jsem na to samozrejme trochu opatrne, protoze jsem si nechtela po obliceji rozmazat ten peclive aplikovany make-up, abych nevypadala jako nejaka holka od kolotocu. Upravena a profesionalni vizaz je prece tak dulezita! Kdybych dopredu vedela, ze budu takhle zplavena, vzala bych si taxika, ale na takove uvahy uz bylo samozrejme pozde.

Kdyz jsem se tedy trochu osusila, doklopytala jsem se k tem velkym prosklenym dverim, nad kterymi se line vlnila obrovska vlajka Evropske unie a vesla jsem dovnitr. Cernousek z ochranky me sjel tim prisnym a odmerenym pohledem, nacez me vyvezl do tretiho patra, kde jsem se musela podrobit bezpecnostni kontrole hodne podobne te letistni. Musim se priznat, ze me vzdycky strasne fascinuje rentgenovy pohled do utrob moji kabelky a jeji poklady, ktere skryva, a o kterych mnohdy ani nevim. (Tuhle jsem tam nasla dva hrebiky. Nevim, kde se tam vzaly, ale ani ten letistni rentgen je vubec nezaregistroval, takze jsem s nimi v pohode preletela kus sveta). Nicmene kdyz se prisny a odmereny cernousek presvedcil, ze s sebou neprinasim zadnou vybusninu ci ostry predmet, naridil mi, abych se posadila na kreslo v hlavni recepci a vyckavala prichodu asistentky moji nastavajici sefky. Sedim a nenapadne sleduji okoli a strnule obliceje zamestnancu, kteri kolem obcas projchazi. Radeji jeste pohledem prejedu vsechny knoflicky a zipy, ktere na sobe mam a ujistuji se, ze jsou vsechny zapnute, a take, ze treba nemam na bote prilepenou nejakou tu americkou zvykacku. Washington je ve srovnani s bohemskym San Franciskem spise mestem konzervativnim, nekdy az upjatym, takze jsem se chtela opravdu ujistit, ze podle jedne pisnicniky o San Francisku mi jeste netrci z vlasu nejaka ta kytka, a ze moje meliry moc nepoburuji ty naskrobene panacky v sakach. Vse je v naprostem poradku, a tak spokojene narovnavam zada.

Po chvilce prichazi tolik ocekavana asistentka a vede me primo do kancelare jeji Velke sefky. Vetsinou se snazim tolik nepodlehat prvnimu dojmu, ale hned od pohledu jsem mela jakesi tuseni, ze jeste ani zdaleka neni vyhrano. Predstavte si takovou obtloustlou, lec velmi raznou Rekyni stredniho veku, ktera vas z druheho konce mistnosti probodne svym ostrizim zrakem asi jako ten rentgen mou ubohou kabelku. Pud sebezachovy by mi v tu chvili nejradeji shrbil moje rovna zada, ale nedam se, usazuji se na zidli a s prehledem spoustim nacvicenou pisnicku o sobe, o studiu a moji bezmezne vire v ten obrovsky kolos zvany Evropska unie. Recka bohyne upira svuj zrak na muj zivotopis a soustredene posloucha muj monolog. Vsechno jde jako po masle, jeste par moudrosti a ja uz se pomalu vidim vitezoslavne odchazet s usmevem na rtu. Ona vsak po chvilce zabodava svuj kukuc primo na mem cele a pak si k memu zdeseni parkrat zlehka tukne na to svoje. “A jejda, ze bych placla nejakou blbost?”, prozene se mi hlavou, ale melu dal. “Ehmmmmmm”, prerusuje me sefka v pulce vety. “Nemas nahodou neco na cele?”, a zase si vyznamne tuka na to svoje. Achich ouvej! Citim, jak tuhnu a blednu a chradnu. Tak moc se snazim tu temperamentni zenskou ohromit svymi znalostmi, zatimco jedina vec, na kterou se ona v ten moment dokaze soustredit, je kousek toho bileho papiroveho kapesnicku tak vkusne potem prilepeneho na moje celo! Jak jsem se venku snazila osusit krupeje potu a nerozmazat si pritom vizaz, kousek toho kapesnicku mi proste zustal viset prilepeny na celicku. Pohotove jej tedy odlepuji a nervozne muchlam v ruce, zatimco dal blekotam neco Jeanu Monnetovi a jeho vizi o sjednocovani lidi, nikoli statu ("We are not bringing together states, we are uniting people"), a citim, jak pomalu, ale jiste moje doposud narovnana raminka podlehaji gravitaci a padaji smerem dolu.

Nevim, zdali se me te Rekyni zzelelo, nebo ji uz zkratka a dobre dosla trpelivost, protoze me po chvilce trapeni vysvobozuje s tim, ze by byla rada, abych se seznamila i s ostatnimi zamestnanci. Jedna z kolegyn hned poslusne pricupita do kancelare a provadi me po budove. “Jak se jmenujes? A vis, ze mas neco na krku?”, vyhrkne na me driv, nez se stacim vzpamatovat z meho setkani s Velkou nacelnici. “Vyborne, tak uz vim, kde zakotvil zbytek tech prokletych kapesnicku”, pomyslim si, ted uz napul v mdlobach. Rozjivena Anglicanka me predstavuje nekolika dalsim kolegum. Statecne se z poslednich sil usmivam a slusne papouskuji “Nice to meet you, nice to meet you”, ale v duchu se pomalu loucim s vidinou ziskani me vysnene staze. Tiskovy mluvci se sibalsky sklebi pod vousy a ja premyslim, kde jeste na mem telicku by mohl byt dalsi propoceny a trcici bily car. Z cernych myslenek me vytrhne jedna ze zamestnankyn: “Jeste jsme tu nemeli zadneho stazistu z Cech. Takze pristi tyden na videnou?” Skoro si chci odfrknout a ulevou utrit celo, ze vsechno dobre dopadlo, ale hned od toho napadu upoustim. Kdo vi, co by z nej jeste odpadlo za prekvapeni?