Jak se kroti makleri aneb Nejenom laska zaludkem prochazi

Nikdy bych neverila, ze prace v bankovnictvi muze byt taky nekdy ohromna sranda. Kdyz se obcas rano nemuzu probrat a zivam jako o zavod, staci jenom pres prosklenou zed nakouknout na nase maklere a clovek je hned vzhuru. Ti tam, na rozdil od vetsiny z nas, krepci uz od ctvrte hodiny ranni a nadopovani kofeinem se zapalene prekrikuji, triskaji telefonem, nadsene tleskaji, povykuji, kazdych 15 minut leti na zachod, vyskakuji z zidli, ktere spis slouzi jako perovaci pruzinky a hazi po sobe co jim prijde pod ruku, vcetne oranzovy micudy. Kdyz jim s predstiranou prisnosti nahodou pohrozim, ze u stropu jsou protipozarni cidla, ktere kdyz trefi, budou osprchovani od hlavy az k pate, ani nemrknou a micuda okamzite leti mym smerem. Proste neskutecna ZOO. Vzdycky jsem si myslela, ze jsou ve svym maklerskym tranzu a nevnimaji svoje okoli. Presto jsem dnes k mymu udivu vsechny ty pavijany do jednoho zkrotila.

Ranni atmosfera na nasem trading floor opet pripominala neco mezi rockovym koncertem (po nemz vas tyden boli za krkem); hokejovym zapasem (po nemz druhy den nejste schopni vydat jedinou hlasku); a vesnickou zabavou (na niz protancujete strevicky a ti odvaznejsi pak vesele curaji sousedum na hnuj). Ve vedlejsi konferencni mistnosti sedelo par klientu, kteri si pochutnavali na kolaccich, ovoci a dalsich dobrutkach. Makleri vsak maji, krome jineho, nesmirne vyvinute cichove bunky, a tak okamzite zmercili tyhle snidanove hody. Na jednoho z nich jsem narazila v kuchynce. Samozrejme ze srandy spustil naucenou pisnicku o kolaccich a melouncich. Vzdyt tak tvrde pracuje a jeho brisko mu zalostne kruci hlady! "Hled si svych smazenych vajicek, je tam spousta proteinu, co te hezky zaplacne", chechtam se, protoze mi je mazane nabizi vymenou za nejaky ten kolacek. Kdyz vidi, ze z tohohle "trejdu" nic nebude, nasadi zklamany psi oci a odkvaci ke svymu stolu. Netusi vsak, ze ja nekdy strasne rada beru lidi za slovo a nejednou je tak (vetsinou) mile prekvapim.

V nepozorovane chvilce, kdyz se klient otoci zady, nenapadne davam jeden kolacek na talir a jeste nenapadneji s nim mizim. S usmevem na rtu tedy beru za kliku te nasi maklerske ZOO a vitezoslavne pokladam talir s kolackem pred toho hladovejiciho a stradajiciho pavijana. Zatimco ja se nesmirne bavim pohledem na jeho prekvapenou a cervenajici se tvar, on jenom vali kukadla a neco zmatene blekota, ale ja mu jeste preji dobrou chut. V tu chvili si vsak s hruzou uvedomim, ze ZOO ovladlo hrobove ticho. Skoro se az leknu - neco neni v poradku. Ze by dalsi propad na burze? Rozhlednu se tedy kolem a naskyta se mi naprosto srdcervouci pohled, co me asi ted bude par noci pronasledovat a zpocenou budit. Cela ta ukricena pavijanska Klapzubova jedenactka se v mziku promenila v sochy na zidle upoutane, pohledy zoufale upirajici na ten ubohy jahodovy kolacek. Nevidim obliceje vetsiny z nich, protoze jsou schovane za blikajicimi monitory, jenom jejich neme a strnule oci, soustredene hypnotizujici ten kus zvance. V tu chvili je jim ukradena nejaka burza nebo fakt, ze jeste pred par dny padaly hlavy a par lidi si muselo sbalit ranecek. Ten maly jahodovy kolacek na chvilku zastavil krev v jejich divokych zilach. Asi jako kdyz prijdete na piskoviste, kde se rvou mali kluci o lopaticku, ale jakmile vytahnete nejaky vysneny auticko z reklamy, culibrkum jen spadnou bradicky do pisku. Musela jsem se kousnout do rtu, abych zachovala klidnou tvar a nerozesmala se na cely kolo - prece si proti sobe nepostvu celou tu tlupu hladovych pavijanu!
Ach, jak malo staci k radosti. Mam ty nase pavijany rada a oni me. "Lenkaaaaa, chces kafeeeeeee?" Nez stacim odpovedet, na stole mi pristane moje oblibeny latte. A zase vriskot. A zase odnekud leti micuda...