Delfini polibeni

Behem letu z mexickeho Puerto Vallarta jsem poklimbavala u filmu o dvou starsich panech, kteri se seznamili ve spitale. Oba se lecili na rakovinu a obema cas neuprosne odtikaval jejich posledni mesice zivota. Jednou si spolecne sedli a dali dohromady seznam veci, ktere chteli stihnout jeste nez si pro ne prijde pani zubata. A tak skakali s padakem, prohaneli se ve sportacich a cestovali letem svetem. Tak me na chvilku napadlo – co bych si asi tak na ten muj seznam veci napsala ja? Urcite bych se taky sla toulat svetem; od rana do vecera bych jedla cokoladu; a taky bych si chtela zaplavat s delfiny, zasnila jsem se. Hladila bych jejich hebkou kuzi a pak bych je chytla za ploutve a nechala se svezt… snila jsem dal. I kdyz…? Ospale jsem zalovila v kabelce a vytahla fotky, na kterych jsou moje rozcuchany vlasy a pusa od ucha k uchu. A taky dva delfini. Aha, tak prece jen se mi to nezdalo.

Kazdy v sobe mame kus ditete, i kdyz treba hodne skryteho nekde v te spleti nasich telesnych a dusevnich utrob. Ale proste ho tam nekde mame, o tom jsem presvedcena. Ja jsem s tim mym celkem casto v kontatku. Utikam za nim pred realitou. Nekdy spolu blbneme, nekdy zase jenom mlcime. Je to peknej rarasek, kteryho musim nekdy trochu usmernovat, aby treba na okoli moc nevyplazoval jazyk nebo aby se porad nedloubal v nose, a taky aby jedl vic ovoce a zeleniny. Deti, to vite. I s tema virtualnima je obcas trochu starost.

Tezko si asi ale dovedete predstavit, jak ten muj rarasek vyvadel, kdyz jsem s nim tuhle skocila do bazenu mezi delfiny. Jsou momenty, ktere se nedaji popsat, at se snazite jak chcete. I basnikovi nekdy dojdou slova. Na ty ostatne za techto okolnosti nebylo ani pomysleni. Tedy az na dve, ktere jsem porad nevericne opakovala a rarasek mi pri tom rostacky spulil moje rty: “Soooooooooo smooooooooth”. Porad si myslite, ze neni nic hebcejsiho pod sluncem nez prdelka malyho miminka? Ale kdepak. Neni nad hladkou kuzi delfina.

Ti kolem nas rozpustile plavali brichem vzhuru, jako by nas vyzyvali: “pohlad si me, pohlad, pohlad!”. A to vite, ze me nemuseli dvakrat pobizet. Jako by me svou hravosti a lehkosti zhypnotizovali. A tak jsem hladila, hladila a zase hladila a dal spulila rty. Instruktor dvojici vedle me akorat ukazoval, kde ma delfín pupik, ale nez jsem se stacila otocit, delfín uz byl pod vodou. “Kde ze ma ten pupik?”, zasplouchala jsem zvedave rukama. Musim prece povypravet Kajovi o pupicich delfinu, urcite na ne bude zvedavej (viz. muj predchozi blog).

Delfini se mezi nami dale propletali a kazdou chvilku priplavali ke brehu, aby jim instruktor hodil nejakou tu rybku jako malou odmenu. Take je pry akorat naucil novy trik. Jednomu dal rybku mezi zuby a pak pokynul a delfín ji dal tomu druhemu. Pak samozrejme dostal i jednu pro sebe, spokojene “zacvakal” a mrstne se prevalil na zada; neni prece nad to mit plny bricho a jeste si ho nechat hladit sestnacti laskavyma rukama. Ach ten zivot delfini!

Od instruktora jsme se dozvedeli, ze jeden z delfinu, nebo tedy “delfinic”, ceka maly mlade. Jejich tehotenstvi pry trva az 12 mesicu. Uf! A ze je ten maj, lasky cas, hadejte jak se ti delfini vlastne rozmnozuji? Tak tedy predevsim zacinaji hodne brzo, jeste drive nez dozraji do dospelackeho veku. Predehra je casto velmi dlouha, nikoli pak samotny akt; ten vsak dokazi zopakovat nekolikrat behem kratke doby. To je ta jejich hravost! Zjednodusene receno, trou si brisko o brisko. Pri hebkosti te jejich kuze to urcite musi jit jedna radost. A co vice, to jejich “treni brisek” neprovadeji jenom proto, aby se mnozili. Nezni vam to nahodou trochu povedome? Delfini pry take radi experimentuji – jako treba s jinymi druhy delfinu anebo treba zase kluci s klukama – no proste laska je laska!

A kdyz laska je laska, tak byl taky cas na delfini polibeni! Jeden po druhem jsme na pokyn instruktora odplavali kousek od brehu, ten dal signal nasim dvema hebounkum, ti se priblizili k onomu jedinci a vystrcili hlavy z vody a zaborili svoje cumacky do tech nasich. Z fotky to tak trochu vypada jako pericko, ale prece jen kdyz se opreli o ten muj oblicej, mela jsem pocit, ze mi tvare vytlacili snad az nekam nad moje oboci. Nasledovalo obejmuti obou delfinu, poza pro fotografa, rybka za odmenu… a dalsi pan na holeni… tedy na polibeni.

Potom prisel na radu zlaty hreb programu - tzv. belly ride. To se delfín prevali brichem vzhuru (a ze jim to naramne jde a libi se jim to), vy ho chytnete za ploutve a on vas krasne sveze pres pul bazenu. Ten muj byl strasne nedockavej a hlavne – zkuste se chytit tech hebkych a kluzkych kridel, kdyz jsou pripevneny k hebkymu a kluzkymu telu, ktery uz se pomalu rozjizdi! Nakonec se mi to prece jenom podarilo. Delfín na nic necekal, a kralovsky me svezl na druhy konec bazenu. Tak trochu jsem si delala starost, jak vubec utahne to moje telo, co nemelo ani cas zhubnout do plavek, protoze tuhle dovolenou jsme s kamaradkou naplanovaly hodne narychlo a hodne spontanne. Nicmene byla jsem celkem prekvapena, jak rychle si to se mnou ten delfín brazdil. Zadna nalomena ploutev nebo nejaky podobny karambol. A ja a muj rarasek jsme se jenom smali a smali.

Mimochodem vite, ze prave delfiny zacinaji psychologove pouzivat v terapii pro lidi s ruznymi psychickymi neduhy? Ja se ani nedivim. Vsimli jste si nekdy, ze tihle hebounci se porad usmivaji? Je to tak. Zvlast kdyz se na ne clovek podiva takhle zblizka a na jejich oci. Ty jsou u cloveka branou do jejich duse. A u delfina nejspis taky. Instruktor nas pozadal, at zamavame rukama nad vodou a delfini se asi do pul tela vynorili nad hladinu vody a mavali na nas zase svyma ploutvema. Samozrejme, ze se u toho smali… a my jeste vic. Pridate-li k tomu jeste jejich hebky briska a tu jejich neskutecnou rozpustilost, vase serotoniny roztancuji cele vase telo i mysl jako nekde na karnevalu v Riu.

Kdyz jsme vsichni absovovali belly ride, nalajnovali jsme se podel zdi bazenu a po instruktorovi jsme spolecne povykovali neco jakou “heeeeeej hooou” a podobne zvuky a rytmy a to byl signal pro delfiny, aby pred nami zacali skakat a vselijak se promenadovat. Oni si to dovadeni naramne uzivaji. Jsou to takovi exhibicionisti, co moc dobre vi, ze kdyz rozpustile mavnou kridlem nebo udelaji ve vzduchu salto moltare, jejich publikum bude stestim bez sebe (a pro ne zase nejaka ta rybka do zaludku).

Muj rarasek ma ted zaborenou hlavu v polstarich a smutne skyta po delfinech. A ja s nim. Co mu mam asi tak rict? Tezko budu hledat nejaky slova utechy. Septal mi do ucha neco v tom smyslu, ze ma strach, ze si ted plavani s delfiny budu moct odskrtnout, jestli jednou budu delat stejny seznam jako ti dva panove z filmu. Jenomze ja uz ted vim, ze zadny skrtani nebude, i kdyz uz jsem si tenhle sen vyplnila. Ze delfini na tom seznamu urcite nebudou chybet.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pojdte si taky zaplavat (video je primo z Dolphin Center v Puerto Vallarta):
http://youtube.com/watch?v=0r0Afm634uQ&feature=related

A tady jeste skakani delfinu a velryb v zabavnim parku Sea World v San Diegu: http://youtube.com/watch?v=E5ybKkIYjNQ&feature=related