Zdálo by se, že „doba krize“ by měla být obdobím, které muži uvítají jako výzvu konečně uplatnit ty typicky mužské vlastnosti, o nichž se v „době nekrize“ pouze mluví. Tak proč to jednoduše neudělají a nad krizí nezvítězí?
Tak jaké to tedy jsou, ty typicky mužské vlastnosti, zvláště pak vhodné do období krize? Především rozhodnost a schopnost řešit problémy, a to včetně vlastní ztráty zaměstnání. Schopnost bez zbytečných emocí analyzovat situaci, hledat a najít východisko. Navrhovat řešení a realizovat je. Vytyčovat cíle a dosahovat jich. Být oporou své ženě a svým dětem, případně i širší rodině jak své, tak partnerky. Postarat se i za nepříznivých okolností o dostatečné materiální zabezpečení svých blízkých. Tak se má přece chovat skutečný muž.
Aktuální situace je však zřejmě jiná. Jinak by přece desítky a možná již i stovky článků neradily, jak by žena měla pomoci muži snášet období krize, zvláště, pokud muž přijde o zaměstnání! Skutečnému muži přece nemusí nikdo nic pomáhat snášet! Maximálně se může přizpůsobit jako partner v nouzi, zbytečně nefňukat a nutná nepopulární opatření, zejména snížení životní úrovně své osobní i celé rodiny, přijmout s pochopením. A je to vyřešené.
Pokud ne, znamená to jediné – ty slavné mužské vlastnosti se buď v krizi neprojevují anebo vůbec neexistují!
Je zajímavé, že nikdo neradí mužům, jak pomoci své partnerce překonávat období krize a ztrátu zaměstnání. Buď je to proto, že muži vždy všechno ví a žádné rady nikdy nepotřebují, anebo že ženy jsou tak vycvičené v překonávání různých krizí, že je ta momentální také nepoloží.
Zvláště pak na pracovním trhu na tom byly a jsou ženy vždy hůře než muži a fakt, že dostanou výpověď anebo je nikde v práci nechtějí, je nemůže zaskočit, natož aby se z toho hroutily. Jsou na to zvyklé. Pro muže je to situace často zcela nová - a pokud jim ji jejich typicky mužské vlastnosti (pokud opravdu existují) nepomohou vyřešit, měly by se začít učit tisíckrát osvědčené ženské postupy a chovat se jako ony.
Např.: Když není práce v zaměstnání, doma jí je vždycky dost a vykonávat ji není nic potupného, zvlášť když je člověk celý den doma. Nebo přijmout i práci horší a hůře placenou, než byla tak předchozí, když jiná možnost není – a opět to není nic ponižujícího, jen třeba jediné možné východisko z nouze. Protože složenky a obědy dětem se z něčeho zaplatit musí – o splátkách úvěrů, půjček a hypoték ani nemluvě.
Jenže tahle „ženská“ filosofie jde tzv. opravdovým mužům proti srsti zřejmě ze všeho nejvíc. Museli by totiž uznat, že to jsou spíše tzv. ženské než mužské vlastnosti, které pomohou člověku přežít v době krize, o dobách nekrize ani nemluvě. Čímž se ovšem dostávají do krize jako muži. A není to nakonec to správné pojmenování i té současné, ekonomické krize – krize mužů a jejich hodnot a způsobu jednání?
