vyrážíme...

Je 23:30, následující den v 6:00 odlétáme z letiště Ruzyň, v 4:40 tam musíme být na checking, tj. ve 4:00 vyjíždět ze Žižkova, tj. ve 3:00 ráno vstávat…, no možná bychom už měli jít spát. Hurá tedy do peřin, nastavit budíka, zavřít oči, popřemýšlet, zda máme všechno a spát…

„Send someone to love me, I need to rest in arms …“ Robík (zasvěcení vědí) 100% splnil svou roli ranního ptáčete a bez jakéhokoliv soucitu nás ve 3 ráno budí. Stačí už jen převážit kufry, hodit se do gala, dát něco do žaludku a už je tu taxi se svým hlášením, že po pěti minutách začíná odpočítávat taxu. Sedíme a jedeme… Máme toto, a toto??? Snad… nejeví se, že by nám něco chybělo, ostatně tak je tomu vždy. :D

Začekovaní již jsme, pořešíme tedy jen kufry a hurá směr vystát frontu, která i v půl páté ráno představuje tu největší frontu v žižkovském Albertu v denní špičce. Nečekaně bez větších problémů nás pustí, zázrakem se jim nezdáme jako teroristé, takže teď už jen počkat, až se nám otevřou brány do našeho letadla. Pepa v mezidobí zasadí ještě svému žaludku „ranní ránu“ v podobě Snickers a kávy z automatu, která mu po celý den dělá v žaludku neplechu, ale což, když je chuť, je chuť! Usadíme se a vedle nás též pár, z něhož drahá polovička po rozhovoru s matkou na téma: Zapomněla jsem zalít květiny… a v ledničce máme dort, tak si vezmi…, v sedě usne a až na povel stevardky se zvedne a přesune do letadla na své místo, shodou okolností přesně před nás. S usednutím opět usíná a probouzí se až ve Frankfurtu. Šťastná to žena, pokud takto cestuje pokaždé. Nicméně přišla o luxusní snídani v podobě čokoládové muffiny, hold, vše má své pro a proti. „Wir starten“ a letíme… let trval 50 minut, takže jsme ani pořádně nevzlétli a už jsme byli zase na zemi, pilot byl super, nic jsme necítili, personál jak by smet a navíc mě tak příjemná němčina z úst celého personálu Lufthansy, no co si víc přát. ;-)

Jsme na zemi, je 7:20 a letadlo do Newarku nám odlétá až za 6 hodin. Vyrazíme tedy do centra evropského bankovnictví. Nevíme sice kudy, nemáme ani euro ale ono to snad nějak vyjde! Po hodině vymýšlení a zvyšování se nervozity pana Pepíka sedíme v Regionalzugu a frčíme do centra. Ohne problem vystupujeme na Hauptbahnhof a musím říct, že se ukazují i nějaké pozůstatky v paměti z výletu ve Frankfurtu před 6 lety, takže se zorientujeme relativně rychle a hledáme nejbližší snídaňové centrum. To není ostatně tak těžké, horší je to už s příjmem karet, takže jsme donuceni najít bankomat, což už nám zabere poněkud více času. Při hledání zamíříme i do hlavního sídla Kommerzbank, ne že bychom tam sice chtěli…, no rychle si uvědomíme, že tam nepatříme a beze stopy mizíme, konečně bankomat, a tedy konečně další požitek pro náš žaludek. Pepy základní neznalost německého jazyka nám krapet komplikuje výběr menu, jelikož já to nepřečtu, on tomu nerozumí, no nakonec to vyšlo a Pepa si dává svou tíženou snídani. Na rohu Wilhelm Brandts Platz sedíme venku a pojídáme, rozjímáme a odpočíváme. Následně procházíme město, a hurá zpět na letiště. Cesta zpět opět není bez komplikací, ale nakonec opět usedáme do Regionalzugu a frčíme. Procházíme opět kontrolami, kde na nás koukají, jak kdybychom chtěli kdoví co, a usedáme zase na „čekačku“, kde se máme za chvíli nabordovat.

12:30, 12:45… podezření stoupá, jelikož neustále tu probíhá boarding všemožných letů, jen nee toho našeho. Ačkoliv nás neustále ujišťují, že jsme tam správně, už je 13:00 a opět hlásí jiný let. Pepovi průzkumníkovi to nedá a vyráží na další, tentokrát už třetí obhlídku terénu a snaží se zjistit, zda opravdu není něco špatně. A hle do třetice všeho dobrého i zlého zjišťuje, že opravdu náš let přesunuli někam jinam, takže balíme svých pár švestek a přesouváme se tentokrát už na správné místo! Naštěstí je naše letadlo tak velké, že ještě 10 minut před koncem boardingu je tam taková fronta, že jsme nakonec vše bez problému zvládli a už sedíme na našem místě – hurá do vzduchu. Lufthansa opět nezklamala, takže servis je 100%, jestli ne 120%. Starají se o nás až moc. Čekáme na povel „Wir starten“, nicméně aniž bychom se dočkali, už jsme ve vzduchu. 7 hodin a 20 minut ve vzduchu je náš následující plán.

Následují povinné informace o bezpečnosti, představení kapitána a pak už svačina, pak hned oběd, pak odpočinek, opět svačina… no a už jen hodina a jsme tam. Opravdu to uteklo, nicméně nedá mi to a musím zmínit dvě podrobnosti. První je oběd. Low calorie meals se opravdu vyplatilo! Losos s chřestem a rýží bych na letadlové podmínky nazvala gastronomickým zážitkem. Jako předkrm kuskus na sladko s krůtím masem už tak vydařený nebyl, nicméně desert ve formě ovoce opět potvrdil, že na to prostě mají, respektive, že jsme to zaplatili. Všechny chody jsem zakončila ještě desertem od Pepy, který měl od strachu scvrklý žaludek (což mi v tu chvíli ale ani trochu nevadilo) a bylo. Druhé, co bych chtěla podotknout, byl náš spolucestující. Nevím, zda to byl alkoholik, silný kuřák, nebo měl snad jen strach z létání, ale jeho 2 litry vína, co vypil, nás opravdu dostali. Na to že servis byl 100% a cca v hodinových intervalech nabízel nápoje. Náš soused nelenil a pro svou pravidelnou dávku vína neváhal ani zvednout svůj zadek a dojít si pro něj. Jediné překvapení, které v souvislosti s jeho kauzou nastalo, byl fakt, že když po obědě byl nabízen koňak, odmítl… neuvěřitelné! Asi to nechtěl míchat či co, ale je pravda, že nás opravdu překvapil. Cestoval za businessem, jak jsme se dozvěděli při vyplňování jeho boarding card. Nicméně každopádně nějaký problém měl 100%. Při klesání už jeho stav přešel, ba až do psychicky narušeného, kdy se ustavičně bil do kolen, no každý jsme nějaký, ale tohle byl celkem zážitek.:) Při klesání se tento pilot ukázal jako méně obratný, nejspíš silný vítr jsme pocítili všichni, ale nakonec celkem bez problému přistál.

Byli jsme šťastně na zemi, Pepovi spadl kámen ze srdce, že to dal, všichni si oddechli, nicméně, při pomyšlení na to, co nás čeká, nás trochu ta vlna štěstí přešla. Hurá na kontrolu. V rámci čekání fronty mi bylo fakt špatně a potila jsem se až na „p…..“, zejména když se objevila malá Američanka, která obcházela naše zavazadla s malým hezkým „čoklíkem“. V tu chvíli bylo ale mým největším přáním, aby se u mě nezastavil. Ha, asi jsem se mu líbila, takže samozřejmě sedl u mé tašky. Začal výslech, ale moje jediná odpověď byla „no...“, zázrakem jsem prošla! ;-) Ani nevíte, jak si člověk oddechne. Stojíme už hodinu, kdy se konečně dostaneme k přepážce. Naštěstí jsem donutila jít prvního Pepu, jelikož jsem čekala, že bude následovat podrobný výslech. Kam jedete. Za kým? Na jak dlouho? Co děláte? Proč sem jedete? A mohla bych pokračovat. Ano i ostřílený Pepa se zapotil. O to snazší jsem to měla už já, když jsem šla až po něm a sympatická Američanka upozornila svého kolegu na to, že cestujeme spolu! Teď zase spadl kámen ze srdce mě!

Teď už jen aby prošla zavazadla a vše bude dobré! Zavazadla dííííky bohu prošla kontrolou již ve Frankfurtu, takže naše bedýnka léků pro strejdu nějakým zázrakem prošla a my po zdolání posledních zátaras byli konečně v klidu na půdě USA. Na letišti nás už čekal strejda s tetou, přivítali nás a vyrazili jsme hned směrem jejich domov. Ačkoliv doprava byla hrozná, nám se jakýmsi zázrakem zácpy vyhnuly, takže doma jsme byli cca za hodinku, kde nás přivítali už i Pepovi bratranci, kteří akorát dorazili z práce. Mladý kluci, kterým by jen těžko někdo hádal, že pocházejí ze Slovenska, nahodili slovenštinu s americkým přízvukem a vyšli nám vstříc v našem jazyce. S přítelkyní Lukáše už to bylo těžší, ale základní frázi týkající se představení jsme zvládli. Následovala večeře, řekla bych americký Eintopf, pravá slovenská pálenka a pak plkání až do 5 rána evropského času. Tady bylo 23:00 a my jsme se konečně šinuli do postele.

AMERIKO VÍTEJ. Jdeme spát a čekáme, co bude dál…