Poslední výlet – GROUNDS FOR SCULPTURE, poslední možnost změnit názor na americkou gastronomii a už jen letiště a domů. Nezdá se to, ale měsíc uteče tak rychle, že člověk ani neví jak.
Na závěr jsme se rozhodli udělat si tedy ještě jeden výlet do Hamiltonu resp. spíše jeho okolí. Již tolik nám známé „TRENTON MAKES, THE WORLD TAKES“ nás při přejezdu hlavního města New Jersey- Trentonu přivítalo i tentokrát (jezdili jsme sem pravidelně na vlakovou zastávku) a bohužel jsme věděli, že na nějakou dobu i naposled. My ale pokračovali dále a to do GROUNDS FOR SCULPTURE. (http://www.groundsforsculpture.org/)
To na sebe upozornilo již při průjezdu samotným Hamiltonem, kdy jsme např. zahlédli „tatínka, který pomáhá svému synovi při jízdě na kole“, při lepším zaměření se na objekt, jsme ale zjistili, že se jedná o pouhé sousoší. Právě i lidské sochy tvoří pak hlavní „gró“ celého parku – malé, reálné, v nadživotní velikosti, v různých pózách a hlavně, na místech tak, aby budili dojem skutečných lidí.
Do dnešní doby se z parku stala spíše přírodní galerie moderního umění, řekla bych. Komplex je pomyslně rozdělen do mnoha tematických i méně tematických částí, které projdete jedním dechem! To je ale opravdu myšleno jen obrazně, jelikož projití parku, bez jakékoliv větší zastávky, typu oběd, trvá kolem tří hodin.
Vzali jsme tedy mapu, která obsahovala i přesný popis děl i s autory a šli jsme. Počasí nám více než přálo, takže venkovní galerie byla ten nejlepší nápad, jaký jsme na poslední den mohli zvolit. Viděli jsme na stovky plastik venku a další stovky nás čekaly v 5 zastřešených galeriích. Přiznám se, že pro milovníky moderního umění je to fakt zážitek, osobně nejsem žádný velký expert, ale některé kousky bych si hned vzala domů či na zahradu. Co si ale budeme nalhávat, je toho moc! Takže jedna návštěva vás sice naladí, ale každopádně, pro lepší poznání se těch návštěv hodí hned několik.
Jedna část galerie mě přesto moc nezaujala, proto ji zde zmíním. Byly to „kořeny“ Steva Tobina. Asi jsme málo vnímala příběh každého toho kusu materiálů, ale prostě nevím… nějak mě to neoslovilo. Nicméně jestli se najde milovník zatočených rour na opravdu velké ploše, pak zde bude jako v ráji. My, se přiznám, této části dotkli ale opravdu jen lehce a už jsme radši spěchali za sousoším pasáčka i s ovcemi, za vyobrazením vztahu ženy a muže (zajímavé téma, tak to zde bylo hned na několik způsobů), reálnými plastikami slavných obrazů a za ještě mnohým dalším, v čemž jsme sami mnohdy hledali umění, ale snad o to víc zajímavější takové exponáty jsou.
Píše se o tom špatně, jelikož hodně z toho je děláno na efekt, pocit, zážitek z podívání, takže každopádně doporučuju zajít a zhlédnout, hodnotím to jako jeden z nejhezčích poznávacích zážitků ve Státech.
Vyrazili jsme sice po „pozdní“ snídani, nicméně tři hodiny na nohách nám daly zabrat, takže přicházela postupně únava a hlad. Řekli jsme sbohem parku umění, udělali okružní jízdu po okolních městech, která se nám za ten měsíc, každé jinak, ale přesto, připletla do cesty, abychom každému mohli zamávat na rozloučenou, dali si poslední hamburger a hurá domů – zabalit a směr ČESKÁ REPUBLIKA!
Kdo ví, kdy sem zase zavítáme a já tak rozšířím své „zápisky z cest“.
