Stát oběma nohama na zemi

Jací by měli být ti druzí? A jaká bych měla být já? Když se přestanete trápit takovými otázkami, možná zjistíte, že vy i ti druzí jste mnohem lepší, než jste očekávali. Zkuste změnit svá očekávání a věci se pomalu začnou měnit. 

            Většinu věcí, které známe a podle kterých žijeme, jsme se naučili od druhých. Někdy, někde, nějak. Často si ani nepamatujeme, od koho jsme tenhle zvyk či tohle přesvědčení získali. Zapomínáme i na naše učitele. Ale to, co jsme od nich získali, určuje náš život.

            Určitě jste si mnohokrát všimli, že každý člověk je trochu jiný. Když mají dva lidé čelit stejnému problému, zcela jistě najde každý z nich trochu jiné řešení. Může se stát, že jeden z nich ho s klidem vyřeší a spokojeně odkráčí k dalším příjemným věcem, které ho ten den čekají. A někdo jiný začne naříkat a celý den má zkažený, i když se mu nakonec podaří se s oním problémem vypořádat. Na někoho jako by se lepily potíže a někomu se zase záhadně vyhýbají.

            Také jsem se v životě hodně učila od různých lidí. Spoustu věcí, které jsem takto získala, jsem později velmi ocenila. Některé jsem se pracně odnaučovala. A jsou i takové, které mi komplikují život dodnes. 

Jednou z učitelek, které si pamatuji velmi dobře, byla moje prabába. Jmenovala se Žofie, i když my děti jsme jí tak nikdy neříkaly. Bylo jí už přes pětasedmdesát a starala se o malé hospodářství. Moje rodina u ní trávila víkendy a prázdniny. V tehdejší době jezdila spousta lidí z města někam na chalupu či na chatu – a my jsme jezdívali k prababičce. Rodiče s prarodiči si našli zajímavou činnost – začali stavět vedle chalupy nový velký dům. A my děti jsme měly spoustu prostoru pro naše hry.

Prabába byla pro mě moc zajímavá. Na rozdíl od ostatních lidí kolem mě měla vždycky na všechno spoustu času – alespoň mi to tak připadalo. Jako by se práce kolem ní nějak sama vykonávala a ona jen v pohodě přecházela z místa na místo a nikam nespěchala. Když o tom přemýšlím dnes, tak je překvapivé, kolik toho ve svém věku stihla udělat – starala se o dvě zahrady, o desítky králíků, hejno slepic, psa a kočky, uklízela chalupu, vařila, pekla.  A určitě dělala ještě další věci, kterých jsem si jako dítě nevšimla. Prádlo bylo nějak záhadně vypráno, stěny chalupy vybílené, podlaha navoskovaná, nákup z konzumu donesený, ovoce zavařené…

Nejzáhadnější na tom všem bylo, že prababička byla stále klidná a vypadalo to, že má radost z toho, co ji obklopuje – a že jí to, co dělá, nepůsobí žádnou námahu, potíže či trápení. Nejspíš měla nějaké zdravotní obtíže jako každý starý člověk, ale toho jsme si jaksi nevšimli. Celý její den na mě působil trochu jako procházka krásnou zahradou. Jako by si všechno užívala – a že mezitím přecházela z místa na místo a něco dělala? To byla součást oné pohody a poklidu kolem ní, ne nějaká nepříjemná či únavná práce.

S prabábou jsem trávila dost času i proto, že jsem měla dojem, že je se mnou ráda. Neobtěžovala ji moje snaha zkoumat, jak věci kolem fungují, měla čas mi ukázat a vysvětlit, co mě zajímalo. Nespěchala. Prostě kráčela od jedné práce k druhé a přitom mi naslouchala a ukazovala, co bylo zajímavé. Pro malé dítě to byl mimořádný zážitek. Většina lidí kolem spěchala za dalšími úkoly, dělala si starosti s tím, jak si zařídit co nejlepší život, trápila se kvůli zdravotním či vztahovým potížím. Prababička byla spokojená se svým životem a tahle spokojenost byla něčím, co mě k ní přitahovalo.

Některé věci, které jsem u ní jaksi mimovolně vstřebala, mi později hodně usnadnily život a pomohly mi překonat spoustu překážek. Dodnes si občas vzpomenu na chvíle, které jsme spolu trávily – a kdy jsem se učila tolik věcí, aniž bych si to uvědomovala. Někdy přemýšlím, která z nich byla nejcennější pro můj život – a nemůžu se rozhodnout.

Jedna z nich mě však zbavila spousty problémů. Dokonce zabránila tomu, aby některé potíže vůbec vznikly. Což je vůbec nejvýhodnější. Díky ní jsem získala hodně pohody a spokojenosti i tam, kde ji ostatní nemohli najít. Co to bylo?

Jde o postoj k druhým lidem i k sobě samé, který by se dal jednoduše vyjádřit slovy: „Není potřeba řešit, jaký by člověk měl podle nás být. Je potřeba vzít ho takového, jaký je, a snažit se to využít.“ Prababička to přesně takhle nevyslovila. Ona to spíš ukazovala na jednání s druhými lidmi i na tom, jak zacházela se sebou samou. Možná proto jsem si to tak dobře zapamatovala, protože slova postupně mizí z paměti, kdežto činy těch druhých tam uvíznou mnohem déle.

Já sama tomu říkávám „stát oběma nohama na zemi“. Když se setkám s člověkem, který je upovídaný, nemá smysl se snažit dosáhnout toho, aby byl mlčenlivější. Mnohem jednodušší je hledat pro jeho upovídanost přiměřené využití, nebo s ním prostě netrávit tolik času, pokud mě jeho výřečnost obtěžuje. Pokud bych se ho pokusila změnit, jen se vyčerpám a budu nespokojená. A možná bude nespokojený i ten člověk, protože on prostě takový je a nemá chuť se měnit.

Když se zbavíte pocitu, že musíte ty druhé změnit, váš život bude o hodně jednodušší. Nepotřebujete si lámat hlavu s tím, jakými by se měli ti druzí stát. Získáte tak hodně prostoru na to, abyste se zamysleli nad tím, jací jsou a jaké výhody jim to nabízí. Časem možná zjistíte, že i nějaká z vašeho pohledu problematická vlastnost může mít v životě onoho člověka své uplatnění. Třeba ho před něčím chrání, pomáhá mu dosahovat toho, co chce, nebo mu umožňuje vést život, jaký by jinak pro něj nebyl možný.

Tentýž přístup můžete využít i u sebe. Pokud se na sebe přestanete dívat kritickým pohledem a přijmete, jací jste, získáte spoustu svobody a času. Můžete se konečně pokusit o porozumění svým vlastnostem, které jsou vám nějak užitečné. I když to tak na první pohled vůbec nemusí vypadat. Třeba váš nepříjemný zvyk neposlouchat ty druhé vás možná připravil o některé přátele. Ale především vás chrání před nutností naslouchat spoustu hodin hloupostem lidí, kterým se nemůžete vyhnout. Díky tomu máte energii na jiné věci a nemusíte se hádat s některými vašimi kolegy či s rodinnými příslušníky. I otravné kritizování těch druhých je ve skutečnosti velkou pomocí pro toho, kdo si tajně láme hlavu se svou nedokonalostí. Když se zaměří na chyby ostatních, na své vlastní už nebude mít čas. U každé ze svých vlastností můžete najít, co vám přináší. Často budete překvapeni, jak je ve vašem životě užitečná.

Když pak budete přijímat své vlastnosti a chování bez potřeby okamžitě je změnit, stane se jedna zajímavá věc. Některé z nich přestanou být pro vás užitečné a postupně je začnete opouštět. Jejich úkolem bylo především chránit vás před tím, abyste museli měnit svůj život a své chování. Teď už nejsou potřeba, protože váš život je dobrý takový, jaký jej máte. A vy se postupně můžete odvažovat odkládat ochranný štít, který vás bránil před vámi samotnými.

Pak se nejspíš sami od sebe trochu proměníte. Možná si toho ani nevšimnete. Budete mít odvahu hledat své dobré stránky a posilovat je. Zjistíte, že každá vaše vlastnost je k něčemu dobrá – a můžete hledat, k čemu dalšímu by mohla být užitečná. Jak ji využít, abyste díky ní byli úspěšnější? Čím víc se vám to bude dařit, tím víc budou ustupovat některé způsoby vašeho chování do pozadí. Zkrátka nebudou potřeba, tak je pomalu opustíte.

Časem pak zjistíte, že jste ve svém životě spokojenější. Že toho vlastně hodně umíte a dokážete, protože si vybíráte úkoly, pro které máte skutečně předpoklady. Že lidé kolem vás jsou spokojenější, když je necháte být sebou samými. Že každý váš den může být něčím pěkný, když v něm nacházíte úkoly a radosti, které oceňujete právě vy.