Marmelád už jsem za svůj život pár udělala, však na tom také nic není, člověk vezme kupu ovoce, rozvaří ho, přidá cukr, pektin, nalije to všechno do skleniček a zavaří v tom velkém hrnci, co v něm maminka vyvářela plenky, když jsme byli malí. Vzhledem k mé úchylce všechno zkusit a umět si všechno vyrobit jsem po šípku pokukovala již delší dobu. Šípkový čaj je jasný, ale co ta marmeláda? Jak se to udělá, aby tam nebyla ta zrníčka a aby z těch tvrdých bobulek červených jako trenýrky vzniklo něco, co se dá namazat na chleba? Teď už vím, že se udělá horko těžko, ale nepředbíhejme ;-)
u dvou věží
Veliké odhodlání
Jeden krásný podzimní víkend jsem se vydala do Hostýnských vrchů. Při výšlapu na Hostýn jsme si zašli na oběd (mimochodem doporučuji výbornou restauraci přímo pod Hostýnem) a jako specialitu nám nabídli kančí na šípkové omáčce. Kančí bylo výborné, a protože představa, jak někde střílím kance, je mi dost vzdálená, začala jsem si raději myslet na onu šípkovou omáčku. Když jsme došli na chatu, hned jsem se šla poradit se strejdou googlem, jak se taková omáčka dělá a všude hlásali stejné heslo: „Nejdůležitější je mít kvalitní šípkovou marmeládu.“ Vzhledem k tomu, že cestou na Hostýn jsme potkali několik keřů s tímto červeným pokladem, bylo rozhodnuto. Domů do Prahy jsem si pak odvážela dobrá tři kila šípků.
Jde se na to
Šípky chvilku čekali v lednici, až nebudu tak vytížená a budu jim moci věnovat veškerou péči. Asi po týdnu už jsem začala mít strach, že jim narostou nožičky (nebo plíseň) a někam mi utečou, tak jsem se odhodlala k činu. Našla jsem si recept, podle kterého jsem měla dvě možnosti, buďto šípky očistit od bubáků a rozvařit je, jak jsou, anebo je rozkrájet a z každé poloviny šípečku vybrat semínka a chloupky. Chtěla jsem zvolit druhou variantu, ale skončilo to u rozkrájení všech bobulek na polovinu a to mi ještě pomáhala spolubydlící. Přeorientovala jsem se tedy na návod číslo jedna a rozkrájené šípky dala vařit. Trochu jsem je podlévala vodou a během třičtvrtěhodinky se opravdu rozvařily.
Není nad to mít vybavený byt vším potřebným. Šípky sice byly rozvařené, ale zjistila jsem, že nemám ani síto ani cedník, abych je mohla propasírovat, a už vůbec ne prázdné sklenice, kam bych mohla výsledek uschovat. Dala jsem tedy rozvařené šípky opět k ledu, napsala kolegyni o sklenice a druhý den již se sklenicemi se vypravila koupit si cedník.
Celá natěšená, že už konečně dnes budu mít slavnou šípkovou marmeládu, jsem vzala cedník a začala s pasírováním rozvařené hmoty. Ale ouha, ono se toho moc nepasírovalo, z celého hrnce hmoty jsem měla po dně marmelády a bolavé rameno z toho, jak jsem so ji snažila dírkami v cedníku protlačit. Po chvilce zoufání jsem se rozhodla hmotě trochu pomoci, vždy jsem ji trochu zředila vodou a ono opravdu cedníkem konečně něco protékalo. Abych jí pomohla ještě více, navlékla jsem si chirurgické rukavice (Pozor! Nutnost! Bez nich budete mít v ruce milióny malých jehliček z vnitřku šípku.) a rozvařené šípky jsem mačkala a dřela o dno cedníku, až z nich nezbývaly než slupky a zrníčka. Nutno podotknout, že než se tak stalo, musela jsem tento proces s celou hmotou udělat třikrát, ale… Světe div se, opravdu jsem měla malý hrnec šípkové marmelády. Místo pektinu v prášku jsem použila přírodní, tedy strouhaná jablka, přidala trochu cukru a celé vařila, nakonec mi ani ty tři sklenice nestačily.
A protože k večeři jsem měla hermelín, lupla jsem si na něj rovnou lžíci té nové pochoutky a bylo to výborné!
