Ze začátku si neodpustím malé češtinářské (sémantické) okénko a podívám se na pravý smysl tohoto otřepaného rčení. Opravdu je všude, kam se dá dojet či doletět, dobře? A opravdu je doma vždy nejlépe? Dovolím si tvrdit, že nikoliv, nicméně si myslím, že pokud máte alespoň trochu štěstí, tak se pravdivost tohoto rčení naplňuje, což byl (a je) i můj případ.
Lenka Siváková
I když bych nikdy neřekla, že tu naší malou republiku nemám ráda, občas mě to tam opravdu více než rozčiluje a pak přichází myšlenka, že se asi budu muset odstěhovat do jiné země. Někdy, i když si zrovna nemohu stěžovat, že někdo ve vládě zase okradl někoho jiného atd., se u mě začnou ozývat mé východoslovenské kořeny a mám touhu kočovat. V těchto případech většinou následuje rozbití prasátka a koupě letenky kamkoliv. Přibližně před rokem však přišla nabídka velkolepější a dostala jsem možnost odcestovat na celý semestr. Neříkám, že jsem neměla o této cestě vůbec obavy, musím však podotknout, že se týkaly hlavně zařizování administrativních věcí ve škole, bydlení atd., o čemž už jste si koneckonců mohli přečíst v předchozích dílech. Momentálně chci však mluvit jen o cestě samotné. Když jsem se nad tímto článkem zamýšlela, celý pobyt se mi v podstatě sám rozdělil na několik následujících fází:
Předfáze neboli Fáze nultá: jak asi správně tušíte, tato fáze probíhá ještě před odjezdem. Většinou se vyznačuje značným vzrušením, těšením se, horečným balením a zařizováním věcí potřebných na poslední chvíli. Také, když se vám v této fázi nelíbí něco, co se zrovna děje u vás doma (ať už v domácnosti či v zemi) uklidňujete se tím, že za chvíli stejně odjedete a tak vám všechno může být vcelku ukradené.
Fáze první - přivítací: je to tady, opravdu jste odjeli, ať už jste stihli zabalit všechno či ne, sedíte v letadle a míříte vstříc novým zážitkům. Pokud se vám podaří odjet nejlépe do demokratické země a ještě na hezké místo, přichází nadšení a zájem o všechno kolem. Jé, oni tady mají moře a je tu tak krásně, 30 °C i v září. Ty středověké uličky s kavárnami ve městě jsou tak kouzelné. A Francouzi umí tak skvěle žít, jak si užívají pikniky na trávě a procházky dlouho do noci. Všichni kolem jsou tak zajímaví, tak jiní, mají jiné zvyky, jinak se oblékají… Nemůžete se vynadívat a i tramvaj jedoucí až do vedlejší vesnice či točící se kádě se zmrzlinou ve vás vyvolávají záchvaty entuziasmu.
Fáze druhá - zvykací: už podle názvu tohoto období je jasné co bude následovat. V zemi navštívené se nacházíte již delší dobu, pomalu se usazujete a začínáte si na všechny ty okolní „zvláštnosti“ a celý běh daného místa pomalu zvykat. V této fázi se cítíte nadále nadšení, ale ze sebe, jak se vám podařilo zapadnout do koloběhu toho cizího města. Když si jdete koupit bagetu, tak vás prodavač poznává a ptá se, jak se vám dnes daří. Víte, jakou tramvají se dostanete, kam chcete a mapu už ani nevíte, kde jste viděli naposledy. Také začínáte navazovat sociální kontakty, různá dvojjazyčná přátelství a náhodné známosti s hráči petangue v parku či s maminkami na pískovišti.
Fáze třetí – srovnávací: po nějaké době začínáte srovnávat chod věcí zdejších (v tuto chvíli v té cizí zemi) s chodem věcí u vás doma. Obzvláště pokud udržujete kontakt s domorodci, máte tendenci jim vysvětlovat, jak to chodí u vás a jak se to či ono vyjádří ve vašem jazyce. Vznikají první nespokojenosti. Jak je možné, že to nefunguje, vždyť je to tak jednoduché, u nás to běží normálně. Proč jim všechno trvá tak dlouho, u nás už by to bylo dávno vyřízené. Některé věci vám začínají připadat zcela nelogické, jako, že například potřebujete potvrzení o tom, že zde bydlíte, když si chcete půjčit kolo nebo, že čistokrevný Francouz někdy sám neví, jak se nazývají některé předměty ve francouzštině.
Fáze čtvrtá – těšící: najednou se ty nelogické věci, které prostě nechápete, vynořují na každém kroku a přistihujete se, že skoro v každé větě říkáte: „To u nás…“ Důležitým faktem je, že ať chcete nebo ne, pomalu se přibližuje datum vašeho návratu zpět do vlasti, tudíž logicky na svůj domov myslíte častěji než na začátku (kdy jste po něm skoro ani nevzdechli) a to vyvolává známý pocit – začíná se vám stýskat. A to ani nemluvím o tom, že se blíží Vánoce a maminky a babičky vám neustále opakují, jak se na vás už těší.
Fáze pátá – odjezdová: začínáte se opravdu těšit domů, pomalu balíte a připravujete malé dárečky pro všechny, které jste tam zanechali.Uprostřed této fáze ovšem přichází jistý paradoxní pocit, že to tu vlastně není tak špatné, že se vám zde vlastně líbilo a že je to docela škoda, že už musíte odjet, jaké by asi bylo jaro a léto v jižní Francii (či jinde, kde se nacházíte). Nakonec ale stejně převáží pocit, že už jste se doma přeci jen docela dlouho neukázali a na všechny se těšíte. No a hlavně máte koupenou letenku či jízdenku :-D.
Fáze šestá – domácí: tuto fázi mohu jen předpovídat, protože aktuálně se nacházím ve fázi páté, nicméně z předchozích zkušeností si dovolím trochu předběhnout události. Příjezd domů si parádně užijete, už vám to tam všechno chybělo a hlavně vy jste chyběli svým blízkým, takže budete chvilku obletovaní a středem zájmu. Po nějaké době se však všechno vrátí do starých kolejí a až po nich zase kousek ujedete, začnete přemýšlet, kam byste vyrazili teď.
