Tajný deník Lenky S.: část 4. Výlet do Perpignanu a ještě dál

Někdy, i když se usilovně snažíte přesunout za sluncem, máte prostě smůlu a slunce uteče zas o kousek dál. Tak tomu bylo, i když jsme se vydali na výlet za naším kamarádem do Perpignanu.

Jana Draská

V Montpellier hlásili na víkend zataženo s přeháňkami, rozhodli jsme se proto jim uniknout ještě o něco jižněji.

Vlaky jsou ve Francii poněkud drahý způsob dopravy a tak jsme si vynalezli vlastní. Po celém departmentu, kde se nachází naše bydliště, totiž jezdí autobus za jedno euro. A tak se vždy přesuneme, co nejdál to jde, tímto autobusem a odtud pak pokračujeme vlakem. Je to, přiznávám, poněkud strastiplnější a delší varianta cesty, ale ušetří se tím až na několik lahví vína. Tímto způsobem jsme tedy cestovali i do Perpignanu.

Už když si nás kamarád vyzvedával na nádraží, začalo jemně poprchávat a tak jsme se rozhodli přesunout ještě o kousek dál. Když jsme dojeli až k moři, rozpršelo se úplně. Usoudili jsme, že přeplavovat se asi nikam nebudeme a těch pár kapek přežijeme. Pár kapek jsme přežívali celkem statečně, ovšem úplně jsem zapomněla, že voda se může přiblížit i z jiné strany a tak v nestřeženém okamžiku, když jsem obdivovala krásy místní pláže, jsem měla ve vteřině možnost okusit také teplotu vody. Kdo by to byl řekl, že ty vlny budou mít takový dosah. Kromě toho, že pršelo, jsem tedy ještě při každém kroku čvachtala a s vidinou zbylého víkendu jsem uspořádala lov na jakékoliv nositelné boty v přijatelné ceně. Lov byl naprosto neúspěšný, většina bot nebyla ani nositelná (zdá se, že do Collioure se vrátili hippies) a o cenách raději nemluvě. Pokud jsem tedy nechtěla mít celý večer mokré nohy, musela jsem se smířit s představou pytlíků vyplňujících prostor mezi botou a ponožkou. Celý večer na party jsem pak říkala, že: „Ne, děkuji, opravdu si nechci sednout.“ Nejsem si totiž jistá, že kdyby se mi poodhrnul kotníček, pochopili by Francouzi poslední výstřelek módy – igeliťák na nohou.

Jelikož se nám v Perpignanu velmi líbilo, rozhodli jsme se zůstat ještě o den déle. Jestli jsme si ovšem mysleli, že v sobotu pršelo, tak v neděli se k nám museli přesunout alespoň Viktoriiny vodopády. Po pětiminutové procházce za účelem ulovit něco k snědku u araba jsme měli mokré i spodní prádlo. Jako spásný nápad se jevilo zneužít sušičku, která se nacházela v kamarádově příbytku a tak jsme večer uléhali spokojeni s představou, že ráno si vlezeme do suchého a v klidu dojdeme na vlak. První část této představy vyšla, ráno jsme se opravdu oblékli do suchého (až na mé boty samozřejmě), nechápu ovšem, jak jsme mohli nepočítat s variantou, že začne znovu pršet.

Cesta na nádraží trvala dvacet minut a pršelo, jestli ne víc, tak alespoň stejně jako v neděli. Vlastně se dost divím, že nás do vlaku vůbec pustili, jak z nás crčela voda proudem. Usadili jsme se na sedačky a tvářili se, že tam po nás vůbec nezbude louže. Sice nám byla hrozná zima, ale představa, že už jedeme domů, nás hřála u srdce. Když nám to najednou došlo. Vždyť jsme si zase koupili lístek jen do nejbližšího města na kraji našeho departmentu. Tam budeme muset vystoupit, jít dvacet minut na autobus, na ten čekat ještě hodinu a půl a pak další hodinu a půl jet autobusem na konečnou zastávku tramvaje v Montpellier a odtud se tramvají dostaneme domů. Po tomto zjištění jsme bleskurychle vynalezli nový způsob dopravy – zkrátka jeli jsme načerno až do Montpellier, kde bydlíme hned u vlakového nádraží.

Jenom mě zaráží, že po třech dnech strávených v Perpignanu, stále vlastně nevím, jak vypadá.