Už jste si někdy zkoušeli zabalit na půl roku či ještě déle? Pokud ano, moc dobře víte, o čem mluvím, pokud ne, první čeho si všimnete, je, že ať začnete balit kdykoliv, vždycky je to pozdě.
Než odjedete na takový „výlet,“ vyžaduje to většinou spoustu zařizování, obíhání, mailování, telefonování a podobně. Normálně prázdniny trávím někde mimo své rodné město, dokud to jenom jde, většinou do Plzně přijíždím (či jsem do ní jako dítě byla přivlečena) až těsně před začátkem školy. Tužky, sešity i studentskou kartu si můžete zařídit až v průběhu, tak nač spěchat. Tentokrát to ovšem bylo něco trochu jiného, nešlo jen o propisky a tužku č.2, ale musela jsem si sehnat pojištění, domluvit se v bance na placení účtů, nakoupit vše více či méně potřebné, oběhat si lékaře a zkrátka zařídit spoustu věcí. Ke své nelibosti jsem se tedy rozhodla vyrazit na poslední vandr již po polovině srpna a zbytek prázdnin strávit vyřizováním všeho potřebného a následným balením. Odlet byla naplánovaný na 4.9. měla jsem tedy přibližně dva týdny vše zvládnout.
Nicméně ouha, nepovedlo se. Nadávejte si na moderní sociální sítě typu facebook, jak chcete, ale nebýt jedné z nich nikdy bych se nedozvěděla, že ve svých myšlenkách na výjezd do Francie, jsem úplně (ale totálně) zapomněla na odevzdání jistých věcí do školy, bez kterých nedostanu zápočet a bez kterých mi tudíž neuznají praxe. Ještěže mám tak zodpovědné spolužačky, které se ujišťovaly, zda to mají zapsané v indexu. Já jsem se tímto každopádně ujistila, že nemám vůbec napsanou danou práci, natož odevzdanou a o zápisu v indexu si mohu nechat jenom zdát.
Následující slet událostí byl rychlý. Na vandr jsem nejela, do noci jsem psala zmíněné práce, denně jsem běhala po škole a snažila odchytit příslušné lidi k příslušnému zapsání, do toho jsem se snažila zajistit to, co jsem potřebovala na cestu. Balit jsem začala tři dni před odjezdem, zjišťuji, že není vypráno, peru, suším, žehlím, postupně skládám do kufru, zjišťuji, že potřebuji ještě malý kufr, kupuji malý kufr, největší balící horečka 12 hodin před odletem, zjišťuji, že mám sice vše zařízené, ale nevyměnila jsem eura, jedu do města vyměnit eura, dvě minuty před zavírací dobou vtrhávám do dveří a cpu paní za přepážkou balík bankovek, doma dobaluji, konec balení v 01:00 dne odjezdu.
Závěr z výše popsaného: Ať se připravujete, jak dlouho dopředu chcete, vždycky na něco (či někoho) zapomenete.
(O cestě čtěte ve druhém díle ;-) )
