Na druhém stupni základní školy, jsem seděla v lavici s Šárkou. Bylo to takové nucené spojenectví, v podstatě jsme na sebe zbyly, ale postupně, když jsme se společně prokousávaly stovkami hodin všemožných předmětů, stávaly se z nás přítelkyně.
archiv
Nejraději ze všeho jsem měla začátek školního dne. Vždycky jsem přiběhla uřícená ze šatny s lehkým zpožděním a ani jsem nečekala na otázku: „Co je nového?,“ ale rovnou jsem začala sypat z rukávu neuvěřitelné historky naší rodiny, všechny myšlenky co mě za předchozí den napadly a všechny drby, které jsem kde zaslechla. Šárka měla obvykle před sebou rozevřené noviny a zásobovala mě informacemi domácími i ze světa, jaké bude počasí a co hrají za novou hru v divadle. Při jednom z těchto našich ranních zasedání jsme se rozhovořili i o Opravdové lásce. To velké O zde není omylem ani náhodou, ne že bychom často nehovořili o opravdové lásce s velkým a opravdovým O, ale tentokrát byl důvod velkého O zcela prozaický a to proto, že šlo o název. Opravdová láska, je název knihy Roberta Fulghuma a Šárka mi ji vychválila natolik, že jsem se s ní hned domluvila, že mi knihu půjčí.
Už si nepamatuji, co bylo za den, kdy mi Šárka dle domluvy přinesla knihu do školy, ale rozhodně vím, že ten den jsem měla k svačině banán. Naneštěstí se mi ještě ten den udělalo špatně a já zůstala ležet doma s chřipkou. Po pár dnech, když už jsem měla ležení, spaní a polykání prášků plné zuby, jsem dostala spásný nápad, že si přeci mohu číst tu novou knížku od Šárky. Jaké však bylo moje zděšení, když jsem ji vytáhla ze školního batohu s banánovým aroma. A kdyby jen s aroma, řekla bych, že ten banán na ní byl celý. Kdo by se zdržoval s uklízením věcí z batohu, když je mu tak špatně že? V té chvíli mi sice už nebylo tak špatně v důsledku chřipky, ale při představě vracení milované knihy oblemcané banánem se mi přitížilo a musela mi stoupnout teplota, jinak si nedokážu představit, jak mě mohlo napadnout strčit papírovou vazbu pod vodovodní kohoutek. Po celé akci zůstala kniha jen s lehkým aroma po banánu, bohužel však název nebyl moc čitelný, protože se strhl stejně s dalšími kusy papírové vazby a navrch vše ozdobily vzhledné papírové žmolky. Nešťastně jsem knihu odložila uschnout na noční stolek a na pár dní na ni spolehlivě zapomněla.
Vždy, když jsem jako dítě bývala nemocná, byl se mnou nemocný také alespoň jeden z mých bratrů. Tentokrát tomu nebylo jinak, a když už mě pomalu trápil jen odřený nos a nuda, začali jsme se samozřejmě s bratrem dohadovat o každé blbině. Jednou z příčin našich hádek byla mastička Infadolan. Nevím o ní nic bližšího, jen to, že jsme si ji mazali na naše červené nosy a trochu to pomáhalo. My jsme však měli jen jednu a nemocní jsme byli dva a tak po velkých dohadech, na kterém nočním stolku bude mastička ležet, bratr vstal a půl tuby mi vymáčkl na kus papíru, abychom se spravedlivě rozdělili. Věc s Infadolanem tedy byla vyřešena, ovšem myslím, že toto řešení nesvědčilo oné knize na nočním stolku. Když jsem ji totiž jednou odložila, mezi vším haraburdím jsem se strefila právě na tento kus papíru s flákem vazelíny. Nemusím myslím dodávat, jak se na titulní straně vyjímala kompozice velkého mastného fleku s flekem od banánu. S potěšením musím ovšem konstatovat, že tentokrát už jsem nepodnikla žádné snahy ho umýt.
Knihu jsem dočetla, chřipku vyležela a nastal čas vrátit se do školy. Ne, že bych se tam netěšila, ale nedokázala jsem si představit, jak bych mohla Šárce vrátit Opravdovou lásku v takovém stavu. Tentokrát bylo srdce zlomené nezvratitelně. Rozhodla jsem se pro taktiku zatloukání, že vymyslím něco později. Zatloukala jsem tak dlouho, jak to jen šlo a mezitím jsem doma rozbila prasátko a byla odhodlána utratit mé jediné peníze za novou knihu. Jenže ouha. Tolik lidí prahlo po opravdové lásce, že jsem ji nesehnala v žádném knihkupectví v Plzni a dokonce ani na skladě už nebyla. Já jsem si začínala pomalu zoufat a Šárka se začínala pomalu vyptávat, co je s její knihou. Jednou po tělocviku, jsem to nevydržela a celou peripetii jsem převyprávěla zbývajícímu dívčímu osazenstvu. Nevím, jestli z toho Šárka prve něco zaslechla za dveřmi, každopádně na mě druhý den udeřila s otázkou, co jsem s knihou provedla, tak důrazně, že jsem se rozhodla kápnout božskou. No a světe div se, tato má spolužačka, která nesnesla byť jen ohnutý roh její knihy, protože to se s knihami nedělá, se nejen nezlobila, ale dokonce se lišácky usmála a řekla, ať jí přinesu to, co mi z Opravdové lásky zbylo. A já jsem věděla, že i když jedna Opravdová láska skončila neslavně, druhá opravdová láska právě začíná.
