Miluji knihy. V dnešní době, je toto tvrzení možná trochu podivné až odvážné, ale je to tak.
Od doby, co jsem začala rozum brát a písmenkům rozumět, jsem tomuto tištěnému médiu podlehla. Začalo to nenápadně Budulínkem, Mikešem a přes Správnou pětku a Lenku Lanczovou, jsem se dopracovala až k Sofiině volbě a literatuře 19. století. Na gymnáziu jsem na hodinách literatury učitele neustále vyrušovala svými diskusními příspěvky, až jsem se rozhodla je následovat a literaturu jsem zvolila jako jeden z oborů mého studia na vysoké škole.
Každý milovník knih se však potýká s problémem, kde ty knihy má pořád brát? O existenci knihkupectví samozřejmě mám jisté tušení. Občas tam dokonce i chodím a omatlávám ty čerstvě narozené skvosty z papíru, abych si pak žádný nekoupila a zanechala za sebou zuřící prodavače. No dobře, přiznávám, někdy si tam tu knihu i koupím, ale vzhledem k mé majetnosti studenta takto získaná potrava pro mé oči a mou duši naprosto nepokrývá mé potřeby. V rámci finanční úspory pak tedy nastupují instituce určené ke shromažďování této papírové potravy – tedy knihovny. Pokud sháníte něco konkrétního, nejlépe nějaký fajnšmekrovský zákusek, může se stát, že ho v dané knihovně, kde jste přihlášení, mít nebudou. Pokud naopak budete chtít nějaký čtenářský denní chleba tipu Harryho Pottera nebo Šifry mistra Leonarda, tak na něj pravděpodobně budete čekat několik týdnů a to už člověk ze samého hladu šilhá nebo ho dokonce přejde chuť.
Pro tyto případy jsem se tedy pojistila a přihlásila jsem se do více knihoven… v podstatě do všech dostupných knihoven v okruhu 50 kilometrů. Mám kartičku do vědecké knihovny, na studentskou kartu chodím do knihoven univerzitních, plzeňská karta zase poslouží jako vstupenka do dvaceti poboček městské knihovny a v poslední době jsem objevila i specialitky jako pedagogickou či lékařskou knihovnu. Co se týče mého bydliště a okolí, mám tedy pokrytí docela vysoké a pokud sháním nějakou knihu, tak ji k údivu svých kamarádů a spolužáků většinou seženu.
Je tu ovšem jeden problém. Já si totiž knihy půjčuji, ale nevracím. Tedy alespoň ne tak, že bych dočtenou knihu odnesla zpět do knihovny a pak si teprve půjčila další. Dočtenou knihu já odložím na regál (speciálně k tomu určený), že ji vrátím, až toho bude víc. A ono toho skutečně víc bývá. Někdy tak dlouho chodím do knihovny pro knížky, až se regál utrhne. U mě se toto zboží totiž nepočítá na kusy, ale na kila. Časem většinou následuje útok na mou schránku (dole v domě i tu v počítači) v podobě různých výhrůžek, upozornění a upomínek, ať se okamžitě dostavím a vracím. A mně je jasné, že už to nemohu dále odkládat (na regál ani nikam jinam) a začínám vymýšlet strategii, jak ta kila papírové hmoty dostat zase zpět do jejich domova. Většinou do této válečné strategie bývá zapojena krosna, několik igelitek a pár knih se vejde i do různých vzniklých skulin na těle, jako například do podpaží.
Jednou jsem přesně takto cestovala: v jedné ruce igelitku do knihovny vědecké, v druhé ruce komínek knih do pobočky knihovny městské, na zádech stoh knih za celý semestr do knihovny univerzitní a pod paží dva zbylé svazky do knihovny pedagogické. Ještě jsem nedošla ani k tramvajové zastávce, když jsem zaškobrtla, zavrávorala a začaly jeden po druhém padat tituly z komínku, za kterými ihned následovaly tituly z protržené igelitky, záda už se mi lámala vejpůl pod tou tíhou a tak se kolemjdoucím občanům naskytl krásný pohled na to, jak tam stojím, dupu do země, pěstičkou mlátím do pevné vazby Zbabělců a řvu, že: „Nesnáááášíííím knihy.“
A to ještě nepočítám ty pokuty.
