Být veřejnou osobností je úděl. Málokdo se zdravým rozumem se rozhodne obětovat energii na to vstoupit do tohoto kolbiště, kde bude všemi porovnáván, komentován a souzen za svou osobnost i své činy. Naštěstí u některých lidí přeci jen převládne potřeba aktivně něco činit i za tuto cenu.
Frederic de la Mure
Včera zemřel Václav Havel a během těch několika hodin od jeho úmrtí už stačili lidé jeho jméno poplivat tolika urážkami a s takovou sílou hnusu, že člověk až žasne. Pravdou je, že náš bývalý prezident jistě nebyl dokonalý, protože nikdo není. Byl to člověk, jako jsme my ostatní, a tudíž ve svém životě zcela jistě udělal spoustu chyb a spoustu věcí správně.
Když nám zemře maminka, babička nebo jiný blízký člověk, vzpomínáme na to, co všechno hezkého udělal, jak tady byl s námi, jak ho máme rádi a jak nám bude chybět. Nikdo v té chvíli jistě nemyslí na to, jak ho máma v patnácti nechtěla pustit na diskotéku, jak dostal zaracha nebo na zadek za něco, za co nemohl, a jaká to byla nespravedlnost.
Zkusme jednou nebýt ti Češi, kteří neustále brblají a na něco si stěžují. Pojďme vyzdvihnout a zavzpomínat na to dobré, co nám ten člověk, který právě odešel, dal a staňme se tím také o něco lepšími.
Obdivuji pana Václava Havla za to, co udělal pro náš národ, aby mohl svobodně dýchat a každý člověk se mohl rozhodovat sám za sebe. Obdivuji pana Václava Havla za to, že měl odvahu a mluvil nahlas i s tím vědomím, že může udělat chybu, protože každý moudrý člověk o sobě pochybuje.
