„Tohle by možná učitel neměl říkat.“ Napadlo mě dnes, když jsem o polední pauze dětem vysvětlovala, že škola není to nejdůležitější v životě. Pak mě však napadlo, že by možná naopak měl.
„Mně čeština nejde,“ řekla mi jedna holčička z primy. Dívala jsem se na ni překvapeně. Proč si probůh myslí, že jí čeština nejde, vždyť z ní má dvojku a je šikovná. „No, to si vůbec nemyslím,“ vyhrkla jsem a na nic dalšího jsem se v tu chvíli nezmohla.
„Paní učitelko, nemohla byste mi doporučit nějaký kurz na zlepšení psaní?“ „Myslíš nějaké tvůrčí psaní?“ „Ne, abych měla hezčí písmo.“ Odpověděla šestnáctiletá slečna, která umí psát moc hezké slohy. Na otázku, proč chce mít hezké písmo, začala vyprávět o tom, jak jí odmala učitelé říkají, jak hrozně píše a i teď jí na slohové práce píší poznámky, že je to fakt hrůza.
O přestávce si slečna z tercie kreslila do bloku. Zajímala jsem se, co kreslí, a začala si s ní o kreslení povídat. Prý ji moc baví a kreslí už od mala. Na otázku, jestli tedy chodí někam na kreslení a nějak se mu věnuje, však odpověděla záporně. „Na to nemám čas. Ze školy chodím ve čtyři hodiny odpoledne a pak mám doučování z češtiny, němčiny, angličtiny. Naši říkají, že škola má mít vždycky přednost.“
„S naší třídou to nemá cenu, paní učitelko.“ Tvrdí mi kluk v první lavici, když čekám, až se třída utiší, abych jim mohla popřát hezký den. „Proč myslíš?“ „No, nám to všichni říkají, že se chováme jako ve školce a že nemá cenu s námi něco dělat.“
Podobné případy se mi stávají téměř denně a jako začínající učitelka si musím pokládat otázku: Opravdu chceme z dětí vychovávat tohle? Opravdu jim mám říkat, jak jsou nemožné, když jim pořád ty větné členy nejdou, i když už je měly brát v loňském roce? A jak jsou vůbec větné členy (možno nahradit nějakým jiným obsahem výuky) pro děti důležité? Jaká je vlastně role učitele? Neměli by učitelé a rodiče učit děti spíše tomu, že jsou skvělé, jedinečné a ať se věnují tomu, co jim jde a co je baví, a rozvíjet je v tom?
Možná právě proto, že se sama momentálně v podobné fázi života nacházím, si uvědomuji, jak pro tyto děti bude jednou důležité, až ze školy konečně vyjdou, vědět, v čem jsou dobré, co by chtěly dělat a věřit tomu, že to dokážou.
Neumím zatím odpovědět na otázku, jak moc je možné v hodinách ukrojit z látky nutné k probrání a k získání všeobecného přehledu ve prospěch rozvoje jiných dovedností. Myslím si, že bychom však měli hledat cesty, jak ukázat dětem, že i když jim nejdou větné členy, jde jim třeba vyprávět příběhy a to se přeci jazyka týká úplně stejně. Možná, že když přestanou mít pocit, že jim čeština (či jakýkoliv jiný předmět) nejde, začne je více bavit i ta část, ve které tolik nevynikají.
Pozn.:
Tento text si neklade za cíl vyřešit složité otázky našeho školství, je jen krátkou úvahou jednoho člověka, který se na něm podílí.
