"Müllerová zachycuje temnou anti-idylu v enklávě, kterou charakterizuje strach a nenávist, netolerance a nehybnost. Tato nepřikrášlená kronika zanikajícího světa je v podstatě jádrem, ze kterého vyrůstá celé spisovatelčino dílo."
Soubor 19 povídek z pera nositelky Nobelovy ceny Herty Müllerové nás zavádí do rumunské části historického území Banátu osídleného švábskými Němci. Nacházíme se zde v době komunistické diktatury, což ale není hlavním těžištěm zařazených textů, ale spíše neoddělitelnou tematikou autorčiny tvorby. Nížiny líčí pohledem malého děvčátka a svébytným jazykem Müllerové realitu zdejší venkovské krajiny, svéráz jejích obyvatel a neutěšitelný stav pouhé lidské existence v alkoholických oparech a výkalech ostatních rodinných příslušníků.
Jistá bezpříběhovost povídek je doprovázena silnými poetickými obraty, při jejichž vstřebávání nám autorka nedopřeje ani chvíli nádechu. Nípání se v přírodě sotva působí uklidňujícím dojmem, když rádoby idylický obraz vystřídá motiv vyzvracených jater v umyvadle. Nížiny se do vás zkrátka zažerou jako černé šmanty do vany při koupání celého švábského příbuzenstva v jedné vodě. Rantly, které nejdou vydrhnout, pach hnijících hrušek v tetiných kalhotkách a vraní trus na jazyku. Hmat, chuť i čich se probouzejí při obracení stránek naplno. Na některé obrazy může být však představivost i krátká. Nebo jí spíše není dopřáno, aby začala pracovat na plné obrátky. Možná ale, že je to tak dokonce lepší.
První tři povídky jsou jakýmsi rozjezdem, předehrou nejrozsáhlejšího celku v knize, který dal jméno celé sbírce. Nížiny. Postupně jsme vtahováni do života banátské vesnice, konkrétní rodiny i ostatních obyvatel. Procházíme vesnickou kronikou, ze zahrad se valí pach divokých rostlin zmáčených deštěm, táta je zase opilý, „máminy oči jsou chvíli v kbelíku, chvíli na podlaze“.
Nedovedu si pro Nížiny představit jinou překladatelku než Radku Denemarkovou. Její doslov je geniálním závěrem celého díla a zanechá ve vás stejně silný dojem jako primární texty. Nížiny jsou prvotinou Herty Müllerové, český čtenářům autorka ale neznámá nebude, protože jejich překladu předcházela například novela Cestovní pas a romány Rozhoupaný dech a Srdce bestie. Nížiny vedou čtenáře k jejich kořenům.
Nelze se hlouběji nezamyslet nad některými motivy v souvislosti s českým venkovem. Obzvláště u těch, ze kterých dýchá určitá bezčasovost a bezprostorovost. Snad máte chvíli pocit, že jste u chudších sousedů na dvorku, snad máte pocit, že jste na dvorku svého dětství, snad jste rádi, že už jste se z téhle noční můry probudili.
„Každou noc jsem z vedlejší místnosti slyšela, jak babiččina moč crčí do nočníku. Když necrčela hlasitě a přerušovaně, věděla jsem, že nad nočníkem stojí dědeček.“
Na vyléčení některých traumat z dětství nám často nestačí ani celá dospělost. Možná se z toho dá dobře vypsat… Herta Müllerová se narodila v německy mluvící rodině v banátském Nitzkydorfu. Denemarková uzavírá svůj doslov takto: „Müllerová jako každý dobrý autor nepíše o sobě přímo. Z nížin do výšin. Je to vhled do mimořádného myšlení; na toto moře je nutné vyplout se záchrannou vestou, lahví rumu a pevně se držet. „Vyplout“ ale neznamená to, co si lidé na souši někdy pošetile myslí.“
Tahle plavba domů nevede.
