Moře (1001 knih, které musíte přečíst…)

"A opravdu se nestalo nic, či stalo se jedno velevýznamné nic, prostě si zase svět velkolepě a lhostejně pokrčil rameny…"

BANVILLE, John. Moře. Praha: BB/art, 2006. 158 s.

Není mým zvykem začínat povídání o knize citátem z jejího konce. U Moře (The Sea) to však nejde jinak. A také není mým zvykem číst jednu knihu sedm měsíců. A (do třetice), i když jsem se mu dlouho nevěnovala, projekt 1001 knih, které musíte přečíst... je tu zpět a s ním i kniha šestá. Pátá v pořadí Adjunct: An Undigest (Peter Manson) bohužel zatím v češtině nevyšla.

Na přebalu knihy najdeme následující anotaci:

Kunsthistorik Max Morden se vrací do přímořské vesnice, kde kdysi, jako chlapec, trávil prázdniny. Snaží se tím uniknout před nedávnou ztrátou, ale i čelit traumatům, na která dávno téměř zapomněl. Tady se kdysi setkal s nevšední rodinou Graziových, kteří do jeho poklidného dětství v nudné středostavovské rodině vtrhli, jako by přišli z jiného světa. Pán a paní Graziovi byli protřelí a přímočaří a nepodobali se žádným dospělým, které předtím poznal. Malého Maxe však nejvíce fascinovaly jejich děti, dvojčata: zamlklý Myles a energická a sebejistá Chloe. Zestárlý Max Morden, který se nedávno musel smířit se smrtí své ženy, podniká výlet do vlastní minulosti i do vlastní rozbolavělé duše.

Do románu jsem se pustila v březnu a dočetla jsem ho právě dnes. V poměru: první polovina knihy sedm měsíců, druhá polovina dva dny. Mezitím jsem ho dvakrát vrátila a zase si ho půjčila, a přečetla haldu jiných knih. Nakonec jsem ráda, že jsem to nevzdala, neboť tohle Moře prostě musíte přeplavat. Nebude to jednoduché, protože nedějovost na vás z jeho první poloviny dýchá přesně tak jako z úvodního citátu. Až cca do 85 stránky jsem nechápala, za co že to autor dostal v roce 2005 nejvýznamnější britskou literární cenu, BOOKER PRIZE. Dokonce jsem si přečetla i několik recenzí, abych tomu porozuměla. Jistě si ihned povšimnete brilantního jazyku (samozřejmě také zásluha překladatele Richarda Podaného), ale u této knihy stoprocentně platí, že se vám otevře jen v určitém okamžiku, zato už vás potom nepustí.

Střídání tří časových rovin (přítomnost, umírání Maxovy ženy a návrat do dětství) se prolíná celým dílem, zatímco jeho optické rozdělení na dvě části je určeno přechodem lásky hlavního hrdiny z paní Graziové na její dceru. Tohle byl pro mě ten přelom, kdy jsem už začala číst jedním dechem.

Fascinujícím způsobem je zde vylíčen svět dvojčat, z nějž mi v hlavě utkvěl zejména tento odstavec:

Byli dvojčata. Ještě nikdy jsem dvojčata osobně nepotkal, takže mě to ohromovalo a zároveň i trochu odpuzovalo. Připadalo mi to jako postižení, jako něco téměř neslušného. Jistě, byli bratr a sestra, takže nemohli být jednovaječná dvojčata…, ale i tak mezi nimi určitě je strašlivě hluboký důvěrný vztah.

A právě popisné pasáže jsou nosnou stavbou celého románu, který dostane rychlejší dějový spád až v druhé polovině. Buďte na to připraveni a vychutnejte si je:

V dětství bylo štěstí něco jiného. Tehdy šlo v zásadě prostě a jen o hromadění a přijímání kdečeho – nových zážitků, nových citů – a o to, abychom je jako haldu lesklých dlaždiček nanesli na to, co se jednou stane zázračně dokončeným pavilonem našeho já.

Moře je román o ztrátách, o osamění, o smrti. Dejte mu tolik času, kolik potřebuje. Vrátí vám to.