Sobotní ráno je čas, kdy nejvíc píšu. Hlavně jen tak pro sebe. Včera do toho vstoupily děsivé události ve Francii.
Nechci se k této události vyjadřovat (necítím na to sílu ani erudici), chci zaznamenat, jak dopadá na jednoho člověka. Rozhodla jsem se zapisovat, co udělá s naším mozkem, myšlenkami. Od první chvíle, kdy se to dozvídáme. 24 hodin. Konkrétně těch mých.
Otevírám oči kolem sedmé ráno, přítel kouká do mobilu a říká, že ve Francii se stalo něco hrozného, nějaké atentáty. Ještě v polospánku sahám po mobilu, internet mi ale nechce naskočit. Vstáváme a já jdu udělat snídani. Mezitím pouštím počítač. Je to ta chvíle na rozhraní sladké nevědomosti, kdy si ještě nechcete připustit, že nedaleko vás nikdo rozhodně v klidu nesnídá.
Sedíme u snídaně a přežvykujeme, na počítači naskakují zprávy. Do toho pravidelný rozhovor s mámou. Sledovali to s tátou už v noci, do půl druhé do rána. Přijde jí to úplně strašné a nepochopitelné. To asi všem, u ní je ale ta nepředstavitelnost ještě podpořena věkem, životní zkušeností, strachem o nás. O děti. Máma končí pro tuto generaci typickým „Copak já, já už se toho nedožiju, ale co vy…“
Dávám prádlo do pračky, to už mám přečtené zprávy. V hlavě mi naskakují myšlenky na kolegu, kterého máme ve Francii. Běžím pustit ještě Facebook. Ten opět zpřístupnil „Safety Alert“ umožňující informovat přátele, že jste v bezpečí. Náš zahraniční korespondent se označil, že je v bezpečí. Na rychlé zprávy jsou sociální sítě zkrátka nenahraditelné. Spojuju se na Facebooku se ségrou, píšeme si, co kdo chystá o víkendu. Dochází mi, že včera byla na rockovém koncertě v nacpané hale a my se dnes chystáme do nacpané haly na Fed Cup. Přichází ta chvíle „osobního sobectví“, klasické uvědomění, může se to stát kdekoliv, kdykoli i nám.
Jdu nachystat oběd. Necháváme puštěnou televizi, ale smysly pomalu otupují. Mozek funguje jinak než ráno. Začíná si „zvykat“, není to pro něj novinka. Informace už tolik nepřijímá. Spíše je třídí, vyhodnocuje a samozřejmě ho zaměstnávají i myšlenky všedního dne. Po obědě odcházíme k autu. Odjíždíme do Prahy, do O2 arény. Před halu byli povoláni těžkooděnci. Pokukuju po nich. Uvnitř zazářila francouzská vlajka, drží se minuta ticha.
Sedíme, rozhlížím se, přijde mi naprosto absurdní, že by sem někdo vlítnul a začal střílet, tady se to přece nemůže stát. To asi začíná fungovat nějaký obranný mechanismus. Potlačuje myšlenky na nebezpečí, abychom i druhý den po neštěstí šli do práce, nastoupili do metra, šli do divadla. Aby se dalo žít. Tenis nás dokáže strhnout, sem tam probleskne myšlenka. Přesvědčuju mozek: přece jsem si to tady chtěla užít, těšila jsem se na to od koupě vstupenek. To se ve vteřině střídá s pocitem provinění, tak já si tady sedím, a někde nedaleko lidé prožívají osobní tragédii. Myšlenkový proces vrcholí patrně racionalizací. V tuhle chvíli jim ani nijak nemůžu pomoct, prostě se to stalo. Stejně se cítím pořád tak nějak blbě.
Potom ještě na nákup, v Tescu tragédii nic nepřipomíná. Nakupuje se, září vánoční výzdoba. Potkáváme známé. Nic nerozebíráme, ale pohledem se ujišťujeme, že víme. Chceme už být všichni brzo doma… Večeře. Večer a v podzimních dnech často zapaluju svíčku. Zjišťuju, že dnes má všechno jiný význam. Opět pouštím počítač, projíždím zprávy, FB zaplavily fotky Eiffelovky, lidé mají přes profilovou fotku francouzskou trikoloru. Debatují, vyhraňují se, ostré názory.
Půjdeme spát. Zítra, pozítří, celý týden, měsíc to bude silně rezonovat, pak se na nás navalí obvyklé starosti v práci, doma, každodenní život. Média budou ještě několik týdnů běsnit. Jejich vliv na nás je kapitola sama pro sebe. Dny půjdou dál a obraz tragédie bude v našich myšlenkách slábnout. Než přijde něco silnějšího. Strach, že přijde, je teď aktuálně hmatatelný. Tohle je jeden den, důsledky neštěstí, které na chvíli změní prožívání a myšlení. Jak v nás zůstávají dlouhodobě, není téma pro mě, ale pro odborníky. Přesto se dá tušit, že se to všechno ukládá hluboko.
Je neděle ráno, dopoledne, odpoledne… Den poté. Rozhoduju se, kam s článkem, nakonec dávám sem. Psát jakýkoli jiný text mi v tuhle chvíli přijde naprosto divné.
