Čte se vůbec poezie aneb Tři smělá doporučení

Dlouhou dobu jsem neměla potřebu psát, jen číst a číst. Teď se to opět obrací. Přiznám se, že oboje dohromady tak docela neumím, a tak se můj život dělí na období čtení a období psaní (vlastní, nebo o přečteném). A zrovna nastává to druhé...

Za poslední měsíce (cca od března) jsem „zkonzumovala“ celkem dost knížek, i když mám pocit, že jich nebude nikdy dost. Na podrobné recenze zpětně bohužel nemám tolik času, kolik bych chtěla, ale zkusím se s vámi podělit o takový vlastní „miniseznam knih, které musíte přečíst, než zemřete“ :-). A samozřejmě ke každé doplním, proč si to myslím… a dovolím si ocitovat malé nalákání.

První část bude zaměřena na poezii, druhá na povídky a třetí věnuji několika rozsáhlejším dílům.

Trocha poezie nikoho nezabije…

Čte se ještě dnes vůbec poezie, tedy myslím tím masově? Nebo ty útlé knížečky zajímají pouze ty, kteří se také snaží dostat své básnické střevo na povrch. Nevím, každopádně v knihovně, kde si knížky půjčuji, jsou všechny nové sbírky, o které mám zájem, ve většině případů volné (oproti ostatní aktuálně vydané beletrii). Z několika přečtených jsem vybrala tři.

Někdo se loudá po psím (2011) – básnickou prvotinu Jitky N. Srbové (*1976) vydalo nakladatelství Dauphin. Její verše jsou označovány jako něžně ženské, odvážné, prostě za niterně ženskou lyriku. Nemám tato spojení moc ráda, ale budiž, jiná označení se těžko hledají. Nicméně sbírka je výborná, a pokud chcete vidět (a dočíst se), jak vypadá vyzrálá ucelená tzv. ženská poezie, přečtěte si ji.

Horečka

Jsi kalná voda

Pod páteří

Já

Ostrovy a pohyb zemských desek

Jsi lež přehrady

Pod rozevřeným mostem

Půl sen

A ve mně povodeň –

Nasednu ti na pramen

Útlým

Ústím

Ještě jsi (2011) – mužská záležitost od Milana Šťastného (tady vidíte, jak je dělení na ženskou a mužskou poezii nesmyslné). Vesnice, osudovost, nepokoj v dokonalém mixu. Pokud je vám toto téma blízké, neváhejte se čtením, těch 64 stránek za to rozhodně stojí.

„Sladkost vyvržená jazykem
do tmy
mladé tele lapající po dechu
na poslední chvíli
v poli dojdou síly hvězdám…“

(Oranisko)

A když Štastný, tak i Štastná, a to Marie a její čtvrtá vydaná sbírka Interiéry (2010). Domov – svázaný rituály, konejšivý, ale také omezující, kdo z nás by to neznal. Jenže jen málokdo to umí popsat… A autorce se to povedlo. Bonusem jsou grafiky Karly Šťastné (sestry) patřící do cyklu s názvem Pokojíčky, které vznikaly nezávisle na poezii Marie, ale jejich společné vydání je geniální.

„Čtyři schody před prahem / jsou jedna nášlapná mina / i dnes se dotýkám dvěma prsty / dvou kachlí uprostřed / jako bych vypínala alarm dětského strachu...“

Tak co, nemáte trochu chuť na básnické jednohubky?