Asi jsem naivní. Ale sním o zprávách, které začnou: „Je prosinec a venku sněží. Mrzne, až praští. Venku je to pohádka – sníh křupe pod nohama a tváře každému zčervenají. Domácnosti provonělo svařené víno.“ Možná je to zvláštní, ale když se řekne prosinec, sníh, mráz, napadne mě kupříkladu slovo „hory“, nikoli „doprava“.
A vůbec. Zdá se mi absurdní, že jedna z hlavních zpráv prvního, druhého, třetího i čtvrtého prosince na většině televizních a rozhlasových stanic zní – venku sněží. Kdyby bylo třicet nad nulou, tak neřeknu. Samozřejmě chápu, že mnoho lidí zůstalo viset někde na silnici nebo železnici, domů přijeli s několikahodinovým zpožděním, někomu se při mizerných rozptylových podmínkách špatně dýchá. No dobře. Ale je to důvod k tomu, abych po zhlédnutí večerní zpravodajské relace nabyla dojmu, že v naší štiplavě promrzlé a jiskřivě bílé zemi se v prosinci nedá žít?
„V zimě je zima“ - tuto geniální větu jsem si kdysi mohla přečíst nad jevištěm jednoho pražského divadla. Podepsán byl pod ní Johann Wolfgang Goethe. Páni zpravodajci, prosím, poslouchejte pozorně: „V zimě je zima“. A v létě většinou horko, někdy až k zbláznění. Na druhou stranu si pamatuji, že před několika lety ležel v naší zemi sníh asi jenom čtrnáct dní, a dost. Když potom přišlo jaro, nebylo mi nějak dobře po těle. Jak může vyniknout radost z nově pulzující země, když předtím nemusely praskat ledy?
Nebohé počasí. Stalo se záminkou tolikeré lidské nespokojenosti. A k tomu všemu ty zprávy. Napadá mě k tomu ještě jedna otázka: Téma počasí většinou nadhazuji tehdy, když hovor začíná váznout anebo chci být vlídná, ale duchaplnější otázka mě nenapadá. Mám hledat analogii u našich novinářů?
