Napadlo nás to cestou z ranní mše. Nad divadlem, okolo kterého chodíme, visela česká zástava. „Měli bysme taky vyvěsit vlajku,“ řekla jsem muži. Tento můj návrh k mému překvapení nepovažoval jako většinu jiných za tak velký nesmysl a souhlasil. Bylo to trošku naivní. Žádnou vlajku jsme totiž doma neměli a naše okno v sedmém patře obdivují asi jenom holubi.
Ale nelenila jsem. Z bílého kartonu jsem poctivě vystřihla obdélník o délkách stran v poměru 2:3 a hluboko ve skříni vyštrachala pastelky, které už léta nikdo nepoužívá. Pro jistotu jsem si ověřila, že si správně pamatuji pozici jednotlivých polí a dala se do vybarvování. Vypadalo to u nás trochu jako ve školce, ale výsledek byl uspokojivý. „Můžeš to pověsit,“ sdělila jsem nakonec manželovi. Přilepil papírovou vlajku na naše okno a pak jsme se na společné dílo s radostí i hrdostí zadívali.
Z vyprávění znám doby, kdy věšení vlajek byl velký opruz, vlastně taky trochu potupa, ukazující, že slabost anebo lhostejnost v té či oné rodině zvítězila. Hlavně mít klid a žádné velké problémy. Tak to mohlo platit za komunismu. Dneska vyvěšení naší skromné vlajky mohlo působit spíš směšně, pokud ji ovšem někdo na tu dálku vůbec zahlédl.
Jsem ráda za ten ranní nápad. Svátek sv. Václava a s ním spojenou připomínku české státnosti bereme za své. Je dobré vyjádřit to nějakým způsobem i navenek. Někdo tak činí třeba účastí na národní pouti. Jenže jiní zůstávají lhostejní, vezmou si na násedující dva dny dovolenou a odjedou na chatu nebo do hor.
Ke svatému Václavu ještě jeden postřeh, tentokrát mediální. Myslím, že pro mnoho lidí byla připomínka naší státnosti dnešní událostí číslo jedna. Svědčí o tom i četné příspěvky na blogu idnes. Ne tak pro tvůrce hlavní zpravodajské relace naší veřejnoprávní televize. Nejprve zařadili reportáž o přímé volbě prezidenta, tedy o něčem, co ještě ani nenastalo a existuje zatím pouze ve formě možnosti. Pak následoval rozsáhlý pohled do europarlamentu zobrazující apel na nutnost dalšího a dalšího prohlubování evropské integrace, která byla navíc prezentovaná jako protiklad k zájmům národních států. A teprve poté přišly na řadu informace o našem státním svátku. Možná, že kdyby příslušní redaktoři mohli, záběry ze Staré Boleslavi by vyřadili úplně. To si ale nemohou dovolit a dobře to vědí. Nemám nic proti navazování a prohlubování evropských vztahů. Ale pochopme, že kvalitní nadnárodní či mezinárodní vztahy a instituce mohou stát jenom kvalitních, stabilních a dobře zakotvených národech. Jedním z pilířů toho našeho je svatováclavská tradice. Bohu díky za ni.
