Dnes už tato dvě slova snad ani nikoho nedojmou. Tedy konkrétně dnes, v den, kdy zemřel Václav Havel, pravděpodobně ano. Ale už zítra tu bude šeď obyčejných dní...
Úmrtí Václava Havla pochopitelně vyvolává vzpomínky, emoce, ale ještě i další, hůře definovatelné hnutí duše. A to nejen duše jednotlivých lidí, ale především duše národa. Můžeme-li ovšem říci, že národ má cosi jako duši. Jestliže ano, pak Václav Havel českou duši po dlouhých desetiletích komunistického útisku probral z letargie a stal se pro ni mementem mravních hodnot a zásad, odhodlání a přesvědčení, které je třeba neopouštět.
Uvědomila jsem si to při archivních záběrech České televize. Když z řečníkových úst zaznělo jeho oblíbené: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“, Letenská pláň zaburácela potleskem. Čím to bylo, říkám si z dnešního pohledu, že pouhé vyslovení jmen těch dvou velkých a přece tolik křehkých skutečností, totiž pravdy a lásky, vyvolalo v davu tak bouřlivé nadšení? Dlouho Češi žili pod nadvládou lži a nenávisti. Snad právě proto toužili po nadechnutí. Po závanu čerstvého vzduchu provoněného nefalšovaným dobrem.
S bodnutím u srdce mě napadlo, že dnes už tato dvě slova nikoho nedojmou. Tedy konkrétně dnes, v den, kdy zemřel Václav Havel, pravděpodobně ano. Ale už zítra tu bude šeď obyčejných dní, tradiční předvánoční nákupní shon, produkce, spotřeba, konzum, zábava. A do toho všeho ta mrcha ekonomická či jaká krize. Pravdě a lásce se Češi zase budou vysmívat.
Pravda a láska zvítězí, jejich oheň se ale musí v lidských srdcích rozdmýchávat. Václavu Havlovi patří dík za to, že to celý život dělal.
Odpočívej v pokoji!
