Dlouhé procházky s kočárkem, zvlášť pokud při nich dítě usne, samy od sebe nutí člověka meditovat. Co taky jiného, když už po sté procházíte tou stejnou ulicí, tím stejným parkem a potkáváte ty stejné lidi a psy. (Možná že jsou to pokaždé jiní lidé a jiná zvířata, ale mně už připadají tak nějak stejní). Jednou jsem se ale rozhodla pro změnu. Opustila jsem rušné centrum města a vyrazila víc na okraj, okolnosti mě přivedly na jedno známé brněnské sídliště.
Nevypadalo to tam zle. Bylo tam vcelku klidno, hodně zeleně, pěkné lesoparky s cvrlikajícími ptáky, otravným hmyzem (což ovšem hodnotím vcelku pozitivně, známka přírody!) a i vysoké domy byly pěkně opravené, s hezkými balkony a tu a tam cinkajícími příbory, bylo totiž kolem poledne. Nemusí tu být špatné bydlení, navíc když víme, jak těžké je sehnat ve městě byt a dokázat ho finančně pokrýt. Je to vlastně úžasná věc vlastnit několik pokojů na takovém sídlišti. Přesto nevím, říkala jsem si při té procházce, jestli bych tady dokázala bydlet. Bylo mi totiž přes všechna vyjmenovaná pozitiva v těch vcelku širokých panelákových ulicích tak nějak úzko.
Přemýšlela jsem, čím to je. Při dlouhých procházkách s kočárkem, obzvlášť když dítě spí, to totiž člověka nutí tak nějak meditovat. Bylo tam všechno, co v centru města postrádám: klid, možnost oddechu, zpomalení tempa. Lidé zde sice žijí trošku namačkaně, ale to na naší ulici taky. Takže, co je ve středu města a tady mně to chybí? Náhlý záblesk poznání a odpověď skoro lakonická: není to náhodou právě ten střed? Centrum, prostředek, srdce, které bije. Něco, kam můžu jít a odkud se můžu vracet. Jakýsi jasně daný směr a cíl. To je něco, co sídliště postrádalo a co mé bytosti chybělo natolik, až jsem se v těch panelákových ulicích necítila úplně dobře, byť byl krásný slunný den.
Vzpomněla jsem si na Saint-Exupéryho Citadelu. Tedy, bylo to dost náročné čtení a dost věcí jsem z ní nepochopila, ale jedno mi zůstalo v paměti. Totiž úryvek, v němž vypravěč, či která to byla postava, vysvětloval rozdíl mezi citadelou a pouští. Proč se v citadele cítí člověk bezpečně? Protože ona má svůj střed. Ať je člověk kdekoli, může se podle něj měřit, ví v jaké vzdálenosti je od středu, myslí na něj, i když právě nesměřuje přímo k němu, má bod, podle kterého se může orientovat. V bezbřehé poušti je člověk ztracený, protože neví, kterým směrem se vydat. Není tady totiž žádný směr, není nic, podle čeho by se směry poměřovaly.
Já se snažila ve spleti panelákových ulic najít nějakou restauraci. Bylo totiž kolem poledne a já měla hlad. Jenže jak najdete restauraci, když kolem vidíte jen stromy a domy vyšší než ty stromy a za ně už nedohlédnete? Kdybych byla v cizím menším městě, rozhlédnu se, uvidím kostelní věž a namířím si to k ní. Budu předpokládat, že někde poblíž bude obchod, úřad, možná pošta a taky hospoda. Anebo na ně cestou narazím. Ale kam se vydat mezi paneláky? K domu zelenému, oranžovému nebo žlutému? Jeden jako druhý na mě ze své výšky hleděly a ani jeden nic nenaznačoval, že by mi z jeho vzezření skýtala naděje na nějaký ten žvanec. Jedině zazvonit u dveří, kde cinkaly ty příbory. Ale tak velký hlad jsem zase neměla.
A tak jsem přišla na to, že mi ve spleti inženýrsky narýsovaných ulic chybí střed. A co si budeme namlouvat, taky kostel. Protože v našich městech, ať se to komu líbí nebo ne, tvoří střed v první řadě kostel. Anebo kostely, jak je tomu v Brně.
Abych příběh uzavřela, restauraci jsem nakonec našla. Podle GPS v mobilu. Taky možnost, řekne si někdo. Ale úzkost ze mě úplně nezmizela. No a pak se dítě probudilo a bylo po meditaci. K té totiž procházky s kočárkem, jak víme, přímo svádějí, ovšem pouze za podmínky, že dítě spí.
