Asi je to taková česká klasika. Alespoň jsem od svých kolegů ze zahraničí nikdy nic podobného neslyšela. A docela jim to závidím.
Před půl rokem jsem začala vést Domov pro seniory. Dostala jsem od zřizovatele úkol, sloučit tento domov s Domovem Sulická pro lidi s mentálním a kombinovaným postižením. Abychom si úplně rozuměli, provozně sloučit pod jednu „hlavičku, jedno IČO“. Hodně práce a kdo fúzoval ví, o čem je řeč. Mám pocit, že se začalo včera a půlrok je pryč.
Mám už takovou povahu, že se do problémů vrhám na plno. Když vidím, že něco nefunguje tak jak by mělo, chci změnu. A chci ji rychle. Tvrdím, nebo jsem alespoň až do teď vždy tvrdila, že vyřešit se dá s trochou dobré vůle úplně všechno. No jo, ale co když ta dobrá vůle některým úplně chybí? Tolik anonymních udání a stížností na všechny možné strany jsem v životě opravdu nezažila.
Byla bych ráda, aby domov pro seniory byl příjemným místem pro žití lidí, kteří se o sebe už sami postarat nemohou. Terénní služba nezastane všechno a rodina péči nezvládá. To se prostě stává a stát se to může každému z nás. Tím ale přeci život nekončí. Domov pro seniory nemá být sešup směrem k léčebně dlouhodobě nemocných, a ni se tak o těchto domovech nemá uvažovat. Prosazuji sociálně-zdravotní, nikoliv „jen“ zdravotní službu. Jenže to samozřejmě vyžaduje obrovské nasazení personálu a možná i zásadní změnu myšlení. Ne každý je toho schopen.
Nestačím se divit, jaká plejáda anonymů se za poslední půlrok na moji hlavu snesla. Kolik času s tím musel někdo strávit, to mně hlava vážně nebere. Přemýšlím, co to může být za člověka? Je za tím zoufalost? Naštvanost? Pomsta? Ale proč? Neumím se zcela vžít do mysli lidí, kteří nevítají změnu, modernizaci, nově a přívětivěji nastavené služby. Stále si myslím, že většina nás v sociálních službách jsme profesionálové, stále věřím, že většina z nás chce to nejlepší pro klienta. Za půl roku jsme kvůli anonymům jsme prošli kontrolou Inspektorátu práce, prošli jsme několikrát kontrolou z hygieny. Dokonce jsem se dozvěděla, že týrám ryby v jezírku, a proto k nám přišla kontrola z veterinární služby.
Nejspíše si ani neuvědomuje, kolik lidí svými anonymy zaměstná. Kolik jiné práce by ti lidé mohli udělat. Úředník přijme anonym, někde ho možná zaeviduje a pak začne správní řízení. Někdy obešlou náš domov, že přijde kontrola, jindy přichází rovnou. Vykonají obhlídku, zjišťují stav věci. Následně vyhodnotí nález/nenález a nakonec vyhotoví zápis se závěrem a pošlou jej datovou schránkou. No, a takhle je to stále dokola. Některé kontroly u nás byly i týden, některé hodinu, jiné celý den...
Upřímně nevím, co mám dělat. Když se komukoliv práce se mnou nelíbí, kdokoliv má připomínky, prostě pochopím, že kolegy přijde a začne se mnou vést debatu co má být jinak. To je úplně běžná praxe. Nejsem neomylná. Ale, jak mám jednat s neúnavným anonymem? Jak mu mám vysvětlit, že několik stížností měsíc co měsíc nás odvádí od docela důležité práce? Nebo je to záměr, aby se co nejvíce změny zpomalily?
Možná příště napíšu anonymovi vzkaz na nástěnku, aby to bylo dobře vidět: „Vlezte mi už na záda a postavte se mi čelem, hrdino!“ Nebude to ale důvod pro další várku anonymních stížností…? V době, kdy píšu tento blog přišly další dva…..
