Tykáme si?

Intenzivně se zabývám tím, jak jsou nastavena pravidla chování v sociálních službách a ve zdravotnictví vůči lidem se zdravotním postižením.Tedy přesněji, jak se personál chová  ke klientům a zdravotníci k pacientům.

Půjdu trochu do absurdit, ale na těch si člověk nejlépe uvědomí, jak by se cítil sám. Tak třeba otázka tykání. Představte si, jak ležíte v nemocnici v pokročilém věku a přichází lékař, který vám řekne: „tak babi, jak se dneska máte?“ V horším případě: „babi, jak ses dneska vyspala?“

Jak byste zaskočili lékaře, kdybyste odpověděli: „dědo, fajn.“ V horším případě: „dědouši, vyspala jsem se fajn a jak Ty?“

Oslovením, to totiž začíná.

Každá služba se na první dobrou pozná po „čuchu“ a na první poslech. Jdu-li někam a vyvolá mne kdokoliv jak hlásná trouba: „Kohoutová!“ pak se ze zásady nezvedám. Jsem přece jenom Lenka, jsem také paní, a ne zrovna v pubertě. I tak by se kdokoliv z hlediska slušného chování měl zamyslet nad tím, jak by si přál, aby ho druzí oslovovali, jak by si přál, aby k němu druhý přistupoval.

Jak je to v sociálních službách?Klientům se netyká, pokud si o tykání personálu neřeknou a nepotykají si například vzájemně. Vím, že je stále mnoho služeb, kde to tak není, proto jsem si říkala, že nebudu hodnotit druhé a začnu u sebe. V Domově Sulická si tedy netykáme. Výjimku tvoří to, když si klient přeje něco jiného. Musí však dát najevo souhlas s tykáním, musí mít o něj zájem a není možné, aby tykání nabídnul zaměstnanec.

Každému klientovi já osobně vykám s tím, že si říkáme jménem. Snažíme se také vysvětlovat, že nejsme tety, učitelky nebo vychovatelky, to je časté téma tam, kde klient žil odjakživa v nějaké sociální službě, která ho prostě semlela.

Vykání není rozhodně přežitek.  

Vykání nastavuje pravidla slušnosti, respektu a úcty vůči druhé osobě. Tykání je velmi osobní, je to o prolomení bariér. Nikomu tykání nezakazuji, ale musí se na něm klient domluvit, musí k němu dát souhlas. Pokud ne, zřejmě si tykání nepřeje a my to musíme respektovat.

Když jsem u tykání, lehce se dotknu i dorozumívání. Když k někomu bez ohledu na to ke komu, mluvím, pak se na něj dívám a mluvím na člověka, se kterým právě hovořím. Víte kolik lidí hovoří s mentálně postiženými lidmi přes prostředníka?Příkladem je přivézt klienta nejlépe na specializované vyšetření. Často se pak stává, že zdravotní personál se ptá doprovodu, jak se jmenuje, kde ho to bolí, ať si lehne, ať si sedne, bude ho to bolet, jděte s ním zpátky do čekárny, počkejte si na výsledky.Tak přesně takhle nikdo z nás nechce dopadnout!

Jde to.

Musím však velmi pochválit jednotku intenzivní péče ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Klienta odvezla v bezvědomí záchranka. My jsme poslali s klientem tzv. „komunikační pas“ protože se klient nedorozumí běžnou řečí. Poslali jsme obrázky, jak s klientem navázat kontakt, pokud s ním chceme mluvit. A ejhle! Když je osvícený personál, ono to jde. Klient měl nad lůžkem obrázek s iniciačním dotekem a když klienta budili z umělého spánku, lékař nás kontaktoval, jestli nechceme být u lůžka, když se bude klient budit, aby nebyl zmatený prostředím a cizími lidmi. Nikdo klientovi netykal, všichni se snažili o co nejjednodušší dorozumění. Ono to zkrátka jde, když se chce, jen to chce mít jeden před druhým úctu, respekt, a to i přes to, že někdo z nás žije s mentálním postižením.