Sociální služby, stejně jako zdravotnictví jsou neskutečně křehké mechanismy. V sociální oblasti stejně jako v té zdravotní jsme připraveni na mnohé.
Přijde-li plošný problém, pak ale dopadá právě na tyto oblasti ve velkém a tlak na výkon je enormní. To teď prožíváme v přímém přenosu. Pandemie koronaviru ukázala, jak moc jsou právě sociální služby zranitelné, pokud jim v podobných krizových situacích zcela cíleně nedokáže pomoci ten, kdo vydává nejrůznější nařízení. Ano, stát.
OCHRANNÉ POMŮCKY
Samozřejmě, že je používáme, kdykoliv je zapotřebí, ale plošné zásoby pro podobný případ samozřejmě nemáme. Přes noc nešlo nic objednat, ale přes noc byla povinnost je nosit. Jak se mají nosit, aby to bylo bezpečné? Jak a po jakém intervalu je měnit? Měli jsme doporučení zajistit si respirátory. Báječné! Ale jak se používají a jak dlouho vydrží? Nikdo z těch, kteří podobná nařízení a doporučení vydávali nevysvětlili nic. Prostě to udělejte a bez zbytečných otázek.
KDE NA TO VZÍT?
Když jsem si spočítala, že jedna rouška látková nebo rouška na jedno použití vydrží max. 3 hodiny a obyčejný respirátor také, pak jsem se zděsila částek, které nás to bude stát. Správně, pokud jednou roušku sejmete, nemáte si jí opětovně na ústa nasadit, ale vzít si novou a stávající vyvařit.Pořídili jsme látkové roušky a zajistili rouškový tým. Při 170 klientech a 140 zaměstnancích to je už nějaký počet roušek na praní. Vyvařit, vyžehlit, rozdat, použít a zase nanovo. V tomto režimu žijeme už více než měsíc. Vždycky v žertu říkám, že až je nosit nebudeme muset, ještě nám snad budou chybět.
A TEĎ SI NASAĎTE ROUŠKU
Nakonec se ukázalo, že sehnat roušky byla v porovnání s jejich používáním ještě docela legrace. Naučit klienty s mentálním postižením nosit roušky byl totiž mnohem větší oříšek. Někteří přijali roušku a velmi odpovědně ji začali nosit, a přitom stihli poučit druhé, že jí mají špatně nasazenou, nevyměněnou, případně hlásit, že ten druhý ji nenosí. Někteří se mě i při setkání ptají, zda mám roušku čistou. To je ten lepší případ. Pak máme klienty, které jsme postupně motivovali k tomu, že je roušku zapotřebí nosit, ale bohužel jsme je neuměli podpořit tak, aby pochopili, že na ústech. Takže čelo, brada, v horším případě ruka a kapsa. Může to působit pro neznalé humorně, ale nošení roušek je u nás skutečně zdlouhavý proces, který jsme vzali odpovědně. Pro nás ani pro klienty to žádná legrace opravdu nebyla.
Jeden z mnoha příběhů s klientem
Klient: „Paní ředitelko, já mám roušku.“
Já: „No to je skvělé, a kde jí máte?“
Klient: „Tady v kapse.“
Já: „A proč jí nemáte na ústech jako já?“
Klient: „Já jí nosím, máme jí nosit.“
Já: „Máte jí nosit na ústech, ne v kapse. Je to ochrana, abyste na někoho neprsknul své bacily nebo někdo na Vás.“
Klient: „No, ale já jí nosím v kapse a na nikoho neprskám.“
Některým klientům vysvětlit nešlo, a tedy jsme skutečně neuspěli. Asi bych měla jít klienta nahlásit úřadům… Mezi naše klienty navíc patří i lidé žijící nejenom s mentálním postižením, ale také v kombinaci s astmatem. A to je úplný problém.
Nemám nic proti ochraně úst, nemám nic proti opatřením, která dávají smysl, jen nařízení bez rozmyslu nějak neumím zkousnout. Samozřejmě, že je rouška určitou ochranou, jen ne všichni jí zvládnou nosit. Co s takovými lidmi pak dělat? To je nesmíme pustit na ulici? A opravdu je nutné vyděsit společnost natolik, aby nenošení roušky z evidentních zdravotních důvodů bylo téměř nebezpečné? Sama jsem se stala terčem osočování na ulici. Jsem totiž astmatik… zatím bez mentálního postižení.
