Klaním se

Práce v pobytové sociální službě je na román. Dokáže být radostná i bolestivá. Svým způsobem dokáže být někdy radostná i v těch bolestivých okamžicích. Jeden takový jsem nedávno zažila.

Příjezd záchranné služby do pobytové služby, nebo vlastně kamkoli, mnoho dobrého nevěstí. Jsem na podobné situace už zvyklá. Jsem zvyklá na rychlé jednání záchranářů, rychle poskytnutou pomoc, popřípadě naložení klienta k hospitalizaci. Není času nazbyt. Za chvilku už potřebuje pomoc někdo další.  Málokdy je to jinak. Je to profesionální, rychlé, žádná minuta nazmar.Přesto nebo možná právě protovám někdy rutinní záchranáři vyrazí v dobrém smyslu slova dech!

Nedávno jsem se k večeru ještě zastavila v domově pro seniory, který už měsíc vedu. Ve stejné chvíli dorazila i záchranná služba. Klient v problematickém stavu, kterému zbývá jen pár hodin do konce života už není ani schopný převozu do nemocnice. Protože v sociálních službách nezaměstnáváme stálé lékaře (docházejí pravidelně několikrát týdně), bylo na místě volat „rychlou“.

Lékař vyšetřuje klienta, EKG, infuze, zklidňující injekce. Informace směrem k našemu týmu. Lékař sám vyzývá ke kontaktu s rodinou a mluví s blízkými po telefonu. Slova útěchy a velmi citlivé informování o zdravotním stavu. Poslední slova lékaře o tom, že vše je v klidu… „Vašeho tatínka nic nebolí, spí.“ Profesionalita a cit, projev neskutečné úcty ke klientovi, rodině a personálu, k životu jako takovému. Citlivá informace o tom, že klientovi zbývá pár hodin života. Prostě mě to úplně dostalo.

A to ještě lékař při odchodu udělal něco, co jsem opravdu přes bohatou praxi ještě nezažila.

„Paní ředitelko, klienta máte skvěle opečovaného, děkuji Vám, tahle práce není lehká“ a podal mi ruku. Pak přišel k naší zdravotní sestře, objal ji a poděkoval.Tým záchranářů po sobě uklidil, nezbyla po nich ani malá ťápota a byli pryč.Bylo to rychlé, neskutečně citlivé a lidské.Díky moc a klaním se!